Její poznámky

 

O bohu, smrti

4.11.2014

Já asi začnu věřit v boha

Myslím si, že žádný není a už vůbec ne ti provaření, co si vyfantazíroval člověk, ale na druhou stranu... proč je to v té přírodě zařízeno tak, že zvířata se navzájem požírají, je to nekončící boj plný bolesti, ba co víc, u jediného člověka se vyvinul mozek tak, aby se nad tím mohl zamýšlet. Nemohu se zbavit podezření, jako kdyby to někdo řídil. Jako by v tom byl záměr.

Jako by si nějaký sadista řekl, že pouhé krvelačné boje zvířat by se časem omrzely a tak by to chtělo něco víc, něco zajímavějšího, bytost s takovou mozkovou kapacitou, aby byla s to uvědomit si svou existenci (ale zároveň nebyla s to zodpovědět si základní otázku, což ji přivádělo do lehce bezvýchodné situace v podobě existenciální krize) ...to je nápad.

Představ si, že hraješ sims a máš možnost zařídit, aby si ty postavičky samy sebe uvědomily. Nebyla by ta hra v tom momentě rázem zajímavější? Byla by to jistě větší zábava než pozorovat jednoduché, nevědomé bytosti bez jakéhokoli náznaku vlastní vůle... a zvlášť pro někoho, kdo se vyžívá v mučení a týrání, je v tom ukryt náramný potenciál.

Jako kdyby to někdo úmyslně zinscenoval tak, aby zvířata v přirozeném koloběhu trpěla a sama neměla žádnou šanci to utrpení zastavit, jelikož do vínku jim byl dán i silný pud sebezáchovy.

Na tom kreacionismu něco je.

 

12.6.2016

Pálí mě kůže a mám ukrutnou bolest hlavy a vím, že to je infekce a zánět, měla jsem noční můry už dřív, přešlo to po čase antibiotik... a přesto jsem znepokojena myšlenkou, co když po smrti něco je a nenechá mě být nikdy... můj asi největší strach je ten, ze smrtí utrpení nekončí. Utkvěl mi v paměti citát od Becketta... You’re on Earth and there’s no cure for that.

 

12.6.2016

Podívej na svět, často trpí ti nevinní a slabí... ti slabí jsou pošlapáni těmi, co jdou tvrdě za svými zájmy... to jsou zákony přírody, proč by to po smrti mělo být jinak?

 

Sebevražda

31.3.2008

"Život sis nedal, nemáš proto právo si ho vzít"

Tedy je možné říci: "Život jsem si nedal, nemám ani právo ho žít."

Chcete-li toto tvrzení vyvrátit, použijte tento argument: když něco dostanu, znamená to, že mám na to nárok a je to mé, a právě z toho vyplývá, že dostanu-li život, mám právo ho žít. Ok, ale pokud na to mám nárok a je to mé, mohu si o tom tedy svobodně rozhodovat (pokud si myslíte, že ne, vyvrátili byste předchozí argument a tím byste potvrdili tu moji změněnou větu z té původní fráze - pokud byste ovšem nevymysleli argument jiný a lepší, to je jediné možné východisko). A co se týče toho rozhodování: jestliže máte právo žít (po "obdržení" života), máte právo i umřít. Je to vlastně to samé, nad obojí by bylo možné připevnit štítek "naložení se životem" a mělo by být tedy na vás, zda bude vaše rozhodnutí "kladné" (budu žít) či "záporné" (dobrovolně zemřu).

Kdo rozhodl o tom, že na život mám právo a na dobrovolnou smrt ne? (Mám-li právo alespoň na jedno z toho, musím mít právo i na to druhé, protože to takhle lze činit jen za předpokladu, že si o tom můžu rozhodovat. A rozhodovat znamená mít možnost výběru, existují-li alespoň dvě možná řešení). Chci tím říci - když něco obdržím, nazvu to darem a naložím tím dle své "svobodné" vůle (zasebevraždit se totiž není normální, alespoň v naší společnosti ne), tzn. že si tento dar ponechám, kam se při tomto nevědomém rozhodnutí vytratí možnost odmítnutí tohoto daru?

 

4.6.2008

K tomu zármutku a smutku pozůstalých – má takový člověk žít jen kvůli tomu, aby svým odchodem nezpůsobil nepříjemné pocity někomu jinému - když sám nevyslovitelně trpí? Pokud by byla řeč o sobectví, je třeba dívat se na to z obou stran, sobec je totiž dle mého i ten, kdo si nepřeje smrt někoho jiného jen proto, že by ho to coby přítele, člena rodiny, či známého ranilo. Kdyby mu na tom dotyčném opravdu záleželo, snažil by se mu ze všech sil pomoci, jenže ono to často bývá tak, že si svou chybu uvědomí až pozdě, přestože jeho trápení přihlížel. A ano, myslím, že asi většina sebevrahů (snad všichni) před konečným aktem uvažuje, jaký dopad to asi bude mít na jejich okolí. Je dokonce dost dobře možné, že ten zármutek, o kterém je řeč, je jakýmsi vedlejším efektem, který by takový sebevrah mohl klidně považovat za pozitivní, jako jakési zadostiučinění. A ne každý má okolí, které by si tohle nezasloužilo. Některé věci nemůžeš ovlivnit, třeba ty, které proběhly v minulosti – a jejichž změna by teoreticky měla nějaký smysl, neboť mají negativní dopad i na přítomnost.

"...kdo nechce, hledá důvody" – pochybuji, že člověk, který je na tom špatně, by to nechtěl změnit... ovšem není to tak jednoduché, pokud s tím nic nedělá, pravděpodobně mu v tom něco brání (nakonec to může být i on sám, ovšem jak to změnit? Asi ne každý má tolik síly a to mluvím o zdravých lidech, co takový člověk, který trpí nějakými psychickými potížemi?). To vítězství, o kterém mluvíš, spočívá asi v prožití života s co nejmenším utrpením a bolestí, což ovšem také není nikterak pěkný cíl. Nakonec stejně umřem. Ano, sebevražda je únik, to ovšem nepopírá fakt, že je řešením. Tím samozřejmě je, otázkou zůstává, zda je to řešení přijatelné či nikoliv. Únik před realitou? Ano, dejme tomu. No a – mění to snad něco? To přece není argument, který by podložil názor, že sebevražda je bezvýhradně odsouzeníhodná. 

 

14. 7. 2011

Pro člověka jako jedince je jeho život vše, co má, ale když se na to podívá zpovzdálí, vidí, že lidí jemu podobných jsou tu mraky... a to je důvod, proč nepochybuji o nesmyslnosti toho mého života. Pak už ten život nebude mým příběhem, ale příběhem těch ostatních, kteří žijí a mně to tak stačí. Ty bys radši, aby zanikl veškerý život, já ne. Mě uklidňuje, že jeden příběh skončí, ale příběh života bude pokračovat dál. To upevňuje můj pocit, že dobrovolně zemřít je v pořádku. Je to jako ve filmu, kdy jedna postava zemře, pro ni skončilo vše, ale my stále sledujeme osudy těch, co přežili. Přesto všechno není snadné to skončit, i přes stoprocentní přesvědčení - mám pokaždé pocit, že je něco, co tu musím dokončit. Že ještě musím něco dotáhnout do konce, abych mohla odejít v klidu. Jako když člověk odchází z domu a musí se ujistit, že vypnul sporák a nenapouští zrovna vanu... Asi vím co. Nemůžu odejít jen tak, mělo by to být se vším všudy, s přípravou. Nakonec je to jedno, jsi mrtvý, ale dokud jsi naživu, má to svůj smysl (pro mě... pro někoho ne, někdo možná jde a bez nějakých příprav a rozmýšlení skočí pod vlak).

 

1.2.2013

Nikdy jsem neodsuzovala ty, kteří jsou na dně z jakéhokoli důvodu, nikdy jsem nesrážela něčí problém, pokud dotyčný psal, že si přeje smrt... Zastávala jsem se i těch s nejmalichernějšími (v uvozovkách) důvody, ktere ostatní udivovaly nebo pohoršovaly, protože dávno vím, že podstata tkví jinde. Nelíbí se mi to krátkozraké uvažování a do nejdelší smrti budu hájit horoucí city třináctiletých panen (ty ví o lásce možná nejvíc, víc než dospělý, uvědomělý, prakticky a nadobro vyprahlý člověk) a na pomyslné váhy budu dávat sebevraždy z nešťastné lásky vždy výš než sebevraždy kvůli prohraným penězům, které budou a my ne, a exekucím.. Copak to nejsou ve skutečnosti ty nejmalichernější důvody? Ja vím, člověk se musí nějak uživit, praktické záležitosti v životě chtě nechtě řešit musí. Ale když mám zdravé tělo, můžu zůstat svobodným i s dluhy a "světskými" problémy. Ne, ať se společnost třeba staví na hlavu, sebevraždy z lásky jsou smysluplnější a "vyspělejší" než sebevraždy kvůli praktickým a přízemním věcem :) V konečném důsledku je to třeba jedno, splní to účel, ale ten akt vlastnoruční smrti zůstane v každém případě takovým gestem, které má výpovědní hodnotu o jedinci i celé společnosti, tak proč to nerozebrat. Připadá mi zajímavé, že třeba takové sňatky z rozumu a pro peníze nejsou většinou přijímány nejkladněji, přijatelné jsou ty z čisté lásky - a u sebevražd je tomu přesně naopak, ty se obvykle tolerují spíše, má-li někdo opravdový (v uvozovkách) důvod, tj. přišel o barák. Ale (téměř) nic není černobílé a smát se nebudu nikomu.

 

11.3.2016

Na sebevraždu ovšem nepomýšlím, nepřekvapilo by mne, kdyby to po jejím dokonání bylo ještě horší. Myslím si, že jestli existuje bůh či nějaká vyšší vůle, snaží se mě dohnat k sebevraždě, aby mě poté právem stihlo věčné peklo. Na to jim kašlu, tak jen počítám dny do konce, ale vůbec to neubíhá. Jsem naprosto vyčerpaná, nemůžu vůbec dýchat, asi astma, špatně spím, zhoršila se mi hypotyreóza, předevčírem jsem měla teplotu 34,6, a boreliózu mám pořád pozitivní jak v testech tak i pocitově. 

 

Ostatní

11. 1. 2008

Taky mi všechno někdy připadá úplně zbytečné a snažím se přijít na to, proč by mělo mít smysl snažit se, když v tom nejlepším případě z toho nebudu mít víc než jen nějaký pocit, o kterém budu říkat, že je dobrý. A to má být smysl života – stále jen se sobecky snažit uspokojovat své vlastní touhy a honit se za pocitem radosti a štěstí? Stejně nemůžu být šťastná neustále, v takovém případě bych možná ani nemohla rozeznat radost od všeho ostatního a nedokázala bych vidět, co mi ten pocit vlastně přináší (i když to asi nedokážu ani teď). Jenže ono to člověka k takovému chování tak nějak nutí a asi jen málokdo tu touhu dokáže úplně zredukovat. A nejsem si vůbec jistá, jestli se takový člověk cítí potom lépe než normální člověk. („Víš, proč seš normální? Protože ty chceš radost, ty chceš pokoj, ty chceš lásku, ty to všechno chceš...“ – aneb definice normality :) )

 

13. 1. 2008

Mně se vždycky líbily takové možná trochu ztřeštěné nápady, které by mohly nějakým způsobem změnit můj život k lepšímu, často jsem o tom snila. Např. jsem – a to mi bylo docela málo – velice ráda chodila sama ven, sedla si na nějakou lavičku a čekala, že si někdo sedne vedle mě, vezme mě za ruku a odvede mě pryč. :) Já vím, zní to asi taky trochu naivně, ale zase se musí brát v úvahu, že jsem byla ještě docela malá. Pochopitelně se to nikdy nestalo, ale kdykoli se na mě někdo usmál (většinou nějací důchodci), měla jsem pocit, že nejsem na světě sama. 
 


18. 1. 2008

Jinak dneska jsem už hrozně unavená a psaní mi zase dělá trochu problém, schází mi inspirace a chci-li ti něco opravdu napsat, pak to může být něco mezi strohým oznámením nebo pokusem o něco víc. Ovšem můžu si být jistá, že by to byl pokus předem nevydařený, protože mám už několik dní pocit, že by se mi mnohem víc líbilo nemluvit (a nepsat). Zrovna dnes jsem jela tramvají do Liberce a když jsem slyšela, o čem se ti lidé okolo mě baví, přemýšlela jsem, jaký k tomu mají důvod. Ne že bych na tom viděla něco špatného, jen jsem nejspíš neměla nic jiného na práci než řešit právě tohle. Baví se o práci, o škole, o rodině, vypráví si různé historky, co se jim v poslední době staly... Ale proč? Baví tím sebe nebo toho druhého? Asi jak kdo a za jakých okolností, ovšem někteří očividně baví především sebe. Jsou lidé, kteří se úplně vyžívají v tom, když někomu mohou barvitě popsat nějakou jejich příhodu, a nejspíš vůbec neřeší, koho tím vlastně baví, prostě jim to jejich nálada dovoluje, či je k tomu přímo vybízí. Já u sebe občas podobné chování pozoruji taky, ale to musím být buď v obzvláště dobré náladě, nebo pod vlivem alkoholu (mimochodem nepiju, ale nějaké zkušenosti s tím mám). No a tak si říkám, proč prostě nemůže být ticho. Ticho bez toho, aby si někdo připadal trapně, ticho, které není narušeno jen proto, aby řeč nestála. Protože se mi zdá, že někteří mluví jen tak, protože se to má, ale já se domnívám, že když už člověk musí přemýšlet nad tím, co říci (většinou aby pobavil někoho jiného a nevypadal před ním jako nějaký nudný člověk, se kterým se vůbec nedá bavit), radši by neměl říkat vůbec nic. Na jednu stranu je samota dost užitečná, člověk má pak aspoň pokoj od těch neustálých a vynucovaných reakcí, které po něm společnost vyžaduje. Už dlouho se mi nestalo, že bych opravdu měla chuť se s někým bavit, protože tím nikdy nebavím sebe (právě naopak) a tím pádem vlastně ani toho druhého.

 

16.12.2008

Osobně se domnívám, že svobodná vůle, jak je nám předkládána, existuje, ovšem ve své podstatě je značně omezená. Toto omezení spočívá v tom, že ačkoliv si můžeme zvolit cestu, jíž se vydáme, není možné vybírat si a měnit naše tužby a přání, která jsou pro naši volbu klíčová. Pokud je vše, co dělám, podřízeno nějakému mému přání (které nemohu nijak zrušit), dá se v takovém případě mluvit o svobodě?

Cit. (granosalis.cz): „Člověk má svobodu volit z různých alternativ, přičemž jeho volby jsou podmíněny jeho charakterem.“ Jsou volby ovlivněné neovlivnitelným charakterem svobodné?

Člověk není dobrý nebo zlý, jeho jednání je podmíněno něčím, co sám neovlivní, proto si nikdo nezaslouží jak odsouzení, tak uznání. Pokud např. dá člověk přednost cizímu štěstí před svým, existuje nějaký podnět, který ho k tomu vedl a důvody pro mohly mít ve skutečnosti větší váhu než důvody, proč tak neučinit (např. výčitky svědomí). Dle této teorie zkrátka člověk vždy jedná za účelem uspokojení svých potřeb, ač to na první pohled nemusí být zřejmé.

 

20. 1. 2008

Jsem od E. A. Poea nedávno četla Démona zvrácenosti a ta myšlenka, že něco jako řekněme nemotivovaná (i když spíše motivovaná ne úplně srozumitelným účelem) zvrácená pohnutka existuje, mi stále přetrvává v paměti. Bojím se, že kdybych si někdy stoupla na okraj propasti, nedokázala bych neskočit, i kdyby mě tu držely miliony věcí, pro které bych chtěla žít. 
 

22. 1. 2008

Jako malá jsem se trápila tím, že o mně nikdy nikdo nebude vědět úplně všechno; že neexistuje člověk, se kterým bych prožila všechny zážitky a který by viděl, slyšel a znal vše, co znám já; a že nikdy nic nebude úplně upřímné, protože mluvit se dá téměř o všem, tedy i o té upřímnosti a my nemáme nekonečně mnoho času, abychom rozebírali každý detail.

 

13. 2. 2008

Kdykoliv se mi zdálo o své vlastní smrti, vždy, když už mělo dojít na nejhorší, jsem se najednou probudila, z čehož jsem tak nějak usoudila, že třeba kdybych doopravdy umřela, prostě bych se najednou celá zpocená vzbudila v cizím pokoji, v cizí posteli a v cizím těle, ovšem samozřejmě bych o tom neměla sebemenší tušení a myslela bych si, že tou osobou jsem odjakživa. Ale tomu jsem nikdy doopravdy nevěřila. Vlastně si vzpomínám, že jednou to bylo jinak – zdálo se mi, že mě někdo zastřelil a že jsem po smrti – a přesto jsem se neprobudila.
 

25. 3. 2009

Ovládání mysli

Osamělé duše kráčí po ztemnělých pěšinách
beze strachu, s vidinou krásy ve svém nitru
Zbaveni vědomí o svých chorobách
vděčni a plně oddáni nastávajícímu jitru

Je to však jen klamavá vidina jejich okolí
nechtějí se dozvědět, že čistá pravda je jiná
Procitnutí do reálného světa někdy zabolí
a lidská povaha není bezestinná

Ovládáni cizí myslí neviděného a zatracovaného
pod vlivem té destruktivní závislosti
Netuší, že za tím je něco zlého
když sami vidí svět dokonalý a bez bolesti

Náročnost cesty zpět je nezměřitelná
pro toho, kdo nezná zákony mocných a vyšších sil
Lidská duše je až příliš zranitelná
o vysvobození se tu však nikdo neprosil...

 

26.3.2009

O mé zkáze

 

Anotace: Anorexie

Už tě nechci
nenávidím tě
zničilas mi život

jsem obětí
- alibistické pojetí?
můžu si za vše sama?
můj život je temné drama

hledat viníka je obtížné a zbytečné
všechny musíme být statečné
čas vrátit zpět žel bohu nelze
ale i utrpení má své meze

stále tu byla ta touha po dokonalosti
nechat vyrýsovat svoje kosti
hubená rovná se krásná
vychrtlost je tak spásná

najednou je tu něco, co utěšuje tvou duši
ostatní jsou tak slepí, hluší
ale ty už nejsi sama
tvou společnicí je odteď ona - ana

vloží ti do mysli jediný cíl - být hubená
jedině tak budeš milovaná
neuposlechneš-li, nemáš nic, jsi nula
vidina krásy rázem se rozplynula

ne! ty ji musíš poslouchat
tak přestaň už pochybovat
sama víš, co všechno ti přinese
něco si však žádá a neposlušnost nesnese
-
je třeba stavět se tomu čelem
na chvilku řídit se vlastním tělem
proč dávat přednost duši...

...když ta je nemocná

 

22.6.2009

Stádo nejedinců

 

Neuvěřitelně ovlivnitelné

to stádo nejedinců bez názoru
ve tvářích výrazy nečitelné
kráčejíc na porážku beze vzdoru

Postoje tisíckrát převzaté
kontrola (pod)vědomí nulová
přistup, spravedlivý můj kate
bude z nich obstojná svíčková

Nejúsměvnější s trochou ironie
shledávám jejich domněnku
že to jsou oni, kdo podle sebe žije
byť odráží jen nasáknuté tam venku

Nepotřebují žádné uvažování
nejžádanější je dostat vše hotově
myslet je života znevažování
tak směle k médii převýchově

 

2009-2010

Pro někoho je láska více či méně důležitou součástí života, pro mě je ovšem prostředek k přežití. Zdá se mi, že lidé okolo mě mají jinou potřebu lásky, neboť je má obohatit, přinést něco pozitivního do jejich života, ovšem mě má vysvobodit a vůbec umožnit mi žít. 
S láskou - se skutečným pocitem, že miluji a jsem milována a že existuje někdo, komu na mně záleží, že se o mně zajímá, že mě nenechá spadnout dolů, ale že mě zachytí a zachrání - není můj život šťastný. Bez ní je utrpení.

...

V další fázi přežívání jsem začala život opravdu nenávidět, rozhodla jsem se přestat se snažit hledat důkazy, které by svědčily o tom, že život není tak zlý, že pouze záleží na úhlu pohledu, a rozhodla se smířit se a přijmout pravdu: život je strašný. Nesnesitelný. Ne pro všechny, samozřejmě, ale pro mě rozhodně. Postupně jsem pak zjišťovala, že vůbec nezáleží na tom, co nebo kdo je zdánlivě jasnou příčinou mé strasti, důležitý je vždy způsob vnímání a to, jak se k situaci staví mé pocitové já. Toto zjištění ovšem nepředstavovalo žádný posun k lepšímu, naopak jsem začala roli oběti brát jako svůj úděl, jež není možné změnit. 
Domnívám se, že trpí-li člověk až příliš a zažil-li velká muka nebo je-li psychicky narušený, není možné mu jeho přehmaty vyčítat. Dříve jsem si kladla za vinu vše, teď mám alibistické smýšlení. Na druhou stranu si uvědomuji, že existují určité hranice, které bych já jako člověk nesoucí za sebe odpovědnost neměla překračovat.

...

Nemám proto ani žádné velké životní ambice, přeji si jenom tolik netrpět a pokud možno být nějakým způsobem přínosná někomu jinému.

 

24.8.2011

Připadám si tak stará. Jako by mi bylo už 90 a byla bez rodiny, bez nikoho a jen čekala na smrt. Proč nemůže devadesátiletý člověk žít naplno...? Protože nic nevydrží, je unavený, slabý, má bolesti. Proč nemůžu já? Ze stejného důvodu.  

...

Bojím se, že až umřu, bude to všem jedno. Kdo mě skutečně zná... Pak už na ničem záležet nebude, ale teď mě to bolí. Já pro nikoho nic moc neudělala, i když jsem chtěla. Jenže jsem vždycky měla moc velký problém se sebou. Ti, kdo jsou sami, mají smutný život, ale nejsmutnější smrt.

 

Začátek 2012

Staré maily oživují vzpomínky. Jaké je to teď? To budem možná s jistotou vědět, až budem vzpomínat. Chybí mi to napětí, vášeň, touha, nejistota. Chybí mi všechno, bolest mě připravuje o život a o ten se připravím já. Chce odjet už brzy. Přítomnost je strašlivá, opravdu hrozná, tak se vracím do minulosti a ptám se, kde se stala chyba. A byla to jedna chyba za druhou. Tak hledím na budoucnost, jaké to bude, až nebudu. Kdo o mně bude vědět. O to mi přece šlo. Nezůstat sama, kdy by o mně nikdo nevěděl, nikdo se nestaral, nikdo mě neznal. 

 

28. 10. 2012

A ještě jsem ti chtěla napsat - krása. Krása je pro mě div všech divů, jak píše O. Wilde v Obrazu Doriana G. Můžeš souhlasit nebo nesouhlasit, ale mně krása (ať už ji spatřuji v čemkoli) dodává sílu, ať už jde o krásu člověka, krásu okamžiku, prostředí... když se dívám na něco krásného, podléhávám té iluzi, že život má smysl. Nejen život sám o sobě, ale všechen pohyb, všechna rozhodnutí a každý krok. Jak píšu, je to podle mě jen iluze... ale velmi povznášející iluze, která mění vnímání - a na čem záleží víc. Život je takový, jak ho vnímáme. 

O. Wilde taky prohlásil, že touha po kráse je zvýšenou touhou po životě. Podle mě vystihující.

 

1. 2. 2013

Moje úvahy se odvíjí od toho, jak mi je. Nemám depresi z negativních postojů, mám negativní postoje z deprese. Zní to asi podivně, ale chci tím říct, ze se obvykle svým myšlením a myšlenkovými pochody nedopracují ke zhoršeni, jak se asi domníváš - v momentě, kdy tělo a hlava funguje lépe, zlé myšlenky nemám nebo ne tak intenzivní. Nestává se mi, že bych se vydeptala sama.

 

22. 3. 2013

Mě baví fotit, zařizovat byt, učit se na hudební nástroj a rozhodla jsem se tomu všemu věnovat, chci si pořídit housle a platit hodiny, už jsem se předběžně informovala...

Nemá smysl čekat na lepší časy, ale plnit si své sny hned. I když jsem na dně a nemám sílu, protože nevím co bude dál, nevím jestli mám šanci na vyléčení a bojím se, že to je ztracené, a pak ty fyzické obtíže mě dost omezují, zvlášť venku to hodně pociťuju, no a mám bohužel i zhoršenou schopnost se učit, tak i přesto - nebo spíš právě proto se budu věnovat tomu co mám ráda už nyní. To že za jiných okolností by byly věci snazší neznamená, že na vše rezignuju... to učiní člověka jen nešťastným.

V jedné psychologické studii o vztazích jsem četla, že nejvíc frustrující je pro člověka problém, který považuje za řešitelný. Myslím že na tom něco je. Jestli máš pocit, že ti život uniká mezi prsty, začni dělat něco hned, dělej co tě baví a nenech se omezovat... Každý má nějaké horší či lepší výchozí podmínky, ale nesmí se to jen tak vzdát, zkus prostě dělat co tě baví a život přizpůsobit svým představám co to jen jde... Nikdy nic nebude úplně perfektní. Hm?

 

5.6.2013

Nevadil by mi klidný život na jednom místě a jen pár těch blízkých lidi, pes a dalši zvířata... tvořit si, psát, především hudebně se moct projevit, hrát na klavír celé hodiny v nějaké prostorné světlem zalité místnosti... a chodit do přírody a stravovat se lehce, zdravě, žít v co nejméně toxickém prostředí.

Ztratila jsem zájem o ten městský život, to mi asi ta nemoc přinesla... ve měste si každý najde to svoje, možností je spousta, to sice ano, ale asi víš co tím myslím. Taky mě už tak nezajímá, co mám na sobě.

 

4.1.2014

Přestože svět a život je v mnohém krásný a nechci ještě umřít, kdybych měla na výběr, tak se nikdy nenarodím. A rovněž cítím, že já už bych se dál rozmnožovat neměla s tou náloží a s tím, jak jsem ve svých 22 letech v koncích, závislá na atb, za sebou neuvěřitelné bolesti. Genetika dělá hodně. Mít dítě za každou cenu je asi nejvyšší forma sobeckosti, kterou si lze představit.

 

19. 11. 2014

Domy a architektura na mě vždy působily, při pochůzkách po Jablonci jsem neustále vnímala energii z okolních domů. o něčem tiše vyprávěly a něco mi připomínaly. Z každého domu jsem měla nějaký pocit. Bezpečný a přátelský nebo nesympatický, zlý, ne-bezpečný, zákeřný. Měla jsem i oblíbené stavby, na kterých můj zrak ulpěl déle, protože mě uklidňovaly. Ty domy jakoby žijí vlastním životem. Nechci mluvit jak nějaký Hnízdil nebo absolvent kurzu práce se siderickým kyvadlem po odháčkování, ale dům pro mě nese obrovskou symboliku. Má v sobě nějakou energii. Já nikdy nebyla na cestování a nespoutaný život, pro mě bylo důležité bezpečí, úkryt, věc, trvalá hodnota. 

Já prostě nemůžu mít jen tak nějaký dům, abych měla kde přespat. Pro mě to je jakoby posvátný objekt, který musí mít toho správného ducha, který se přenáší na mě.

 

21.2.2014

zblázním se víš mám okolo tolik krásných věcí křišťálový lustr a sbírku okarín každá je skvost strašně se mi líbí nevím co s tím a viděls tu porcelánovou srnku na polici je dokonalá ale jak se dívám na všechny ty poklady strašně mě trápí že jednou budou zničeny jaký to má smysl když nic není věčné viděl jsi moje rty mám pusinku jako panenka jsem křehká krásná víla mám bohatý vnitřní svět a mám spoustu odstínů jsem v podstatě fascinující stvoření se mnou můžeš zažít neobyčejné chvíle vnímám přítomný okamžik a mám v sobě tolik tolik toho cítím a jsem naživu a dávám najevo své pocity nejhorší je mrtvolné chování bez procítění čehokoli flegmatici jsou to nejhorší bez vášně bez nasazení není nic horšího je hrozná škoda že zrovna já mám takovou nemoc to je nejaký zlovolný paradox ke mně se to nehodí jsem velmi otevřená mám nekonečnou fantazii a žádné předsudky i jizvy ke mně patří mám docela zvláštní osud a vše obracené ale myslím že nevidíš věci v takových souvislostech jako já moje mysl neustále běží a produkuje nové a nové úvahy na miliardu způsobů zamotávám se a zase vymotávám v mysli je konstelací jako na obloze a vše se vším ohromně souvisí a vše je relativní myslím na vše a nejde to popsat musela bych použít všechna slova co existují málokdo to vidí vím toho moc přestože nic nevím neznám konkrétní údaje ale v hlavě mi běží nekonečno aspektů jež je třeba zvážit jak se na věc dívat nic není jednoznačné a moc je toho mezi řádky vždy a všude nedá se to zastavit nedokážu dělat nějakou činnost aniž bych neuvažovala o společnosti a lidech a celém vesmíru mám to tak odmalička chodím a snažím se pravdivě a objektivně popsat zákonitosti všeho ve vesmíru přemýšlím jiným stylem nejsem svázaná prostředím a tím kým jsem za svůj život jsem získala nadhled a u všeho se automaticky snažím dobrat podstaty nemůžu jinak než  přistupovat k čemukoli s odstupem vůbec nic pro mě není dané zrelativizovat se dá vše 

 

10.12.2014

Jak jsme se bavili asi předevčírem... pomohlo mi to si to v sobě srovnat a lépe pojmenovat ten problém. Krátká úvaha...

__

Když se ptám na smysl existence, zajímá mě důvod. V tom je rozdíl.

Co je to smysl? Co si představit pod tím pojmem? Není to žádná objektivní hodnota, jen pocit a něčí perspektiva. Smyslem totiž dělá smyslem to, ze ho někdo jako smysl vnímá. Sám o sobě neexistuje. Proto mě nezajímá smysl ale důvod. To je logičtější otázka. A důvodem může být to, že nějaká vědomá síla v tom smysl spatřuje. Například. Takže mě spíše zajímá existence boha jako vědomé síly a jeho perspektiva. Zajímá mě proč to tu je, co vedlo k tomu že to tu je, zkrátka okolnosti vzniku. Ne smysl, ktery by mě měl nejak uklidnit ci spasit, ten si můžu dát sama. Smysl, ktery nelze vyvrátit (jednoduše tak, ze názor nesdílím), si asi stejně jako ty prostě neumím představit.

Vesmír mi připadá jako nekonečné testování a zkoušení, které je stále v pohybu.

Přikláním se ale k názoru, ze vesmír nevznikl náhodou. Nemůžu to samozřejmě nijak dokázat, jen tak to cítím.

Nevím, jak si mám představit nic a nekonečno.

Jen si uvědomuju a můžu říct, že je možné, že můj mozek je omezený a tak nemůžu vidět "celou pravdu". A víc nemůžu.

Ale přikláním se k tomu, ze vesmír nevznikl náhodou.

 

Konec 2014

Svět není takový, jak na něj nahlížíme – je nezávislý na našem vnímání. Náš svět je takový, jak na něj nahlížíme – v něm nic není dané. Můžeme být vším. ________________ Podzim je smířlivý. Ano, pochopila jsem. Pochopila jsem toho více. Krok, který musím učinit a chci jej učinit co nejdřív, je mi už znám. Dospěla jsem k němu nyní, není to brzy ani pozdě: je právě ten správný okamžik.  Už nechci, aby se o mě někdo staral. Nechci být nikomu na obtíž, žít na úkor druhého, spoléhat na něčí trpělivost a obětavost, i když nechtěně, zneužívat je. Jako cigarety škodit sobě i svému okolí. S dobou strávenou zde vlastní pocit neschopnosti jen vzrůstá. Naučená, vypěstovaná bezmocnost, která potrvá, dokud se budu schovávat v místě, kde se čas zastavil. Kráčet životem na vlastní pěst se mi jeví jako závratně bolestivé - já nechci být nemocná. Kdekoli jinde mě ten fakt, jaké mám postižení, ničí s razancí, kterou nejsem s to unést. Nedokáži a odmítám čelit tvrdé realitě. Jenže to je právě ono. Když budu žít sama, udělám naprosté maximum pro vyléčení. Nezastavím se, dokud se mi to nepodaří. I když se z nynějšího pohledu zdá jako nepřekonatelná, je to cesta správným směrem. Nemám rodinu, zázemí… jen jediného přítele, s nimž se rozcházíme v zásadních věcech. I přes nepříjemné pocity ale nepochybuji a jsem pevně rozhodnutá, neb zdejší bezpečí je jen destruktivní iluzí. Asi je to zřejmé: hodlám se přestěhovat. . Všechny mé myšlenky se ubírají tímto směrem… Už nesním o tom, až mě někdo vezme za ruku a odvede na lepší místo, lepší místo si musím vytvořit sama. Snad jsem to věděla od začátku. Nikdo kromě mě samotné mě nemůže zachránit. Sama jsem silnější, nežadoním o pozornost. V blízkosti “opatrovníka” cele přejímám roli závislého dítěte a můj stav se odvíjí od jeho stavu, je-li on smutný, jsem smutná i já, nevšímá-li si mě, jsem bezbranná a zoufalá. I přes tvrdohlavou a umíněnou osobnost mě zrazují (po)city, jakási neviditelná síla mě drží v šachu. Může to být vzrušující zkušenost, ale jako hra, ne každodenní realita. Myslím, že až budu sama, teprve z odstupem seznám, jak mě ono soužití oslabilo. Nehrnu se již do světa, kde by okolí přestalo existovat a kdesi uprostřed se nacházela já, klečíc nejprve opuštěná, nalezená a poté oddaná. Až se postavím na vlastní nohy, uvidím, jak se svými sklony naložím a jak je budu realizovat. Těším se na to. Cítím, že v tom momentě se probudí má chuť experimentovat a snad i nemoc přestane být takovou překážkou. Musím tak ale učinit sama.  Tam uvnitř vím kdo jsem, ale mé okolí může posuzovat jen na základě mých činů. Je to zvláštní. Vždy mě fascinovalo, jak snadné je ztratit něčí přízeň. Jak každá nepatrná akce vyvolá nekonečný spád reakcí. Jednat svým pocitům navzdory může být lákavé, jako když člověk stojí nad hlubokou propastí a vzdor všem instinktům ho silné nutkání vede až na nebezpečnou hranici, kde je s to zakusit vratkost celé své existence. . Často jsem si představovala, jaké by to bylo, kdybych teď udělala něco nečekaného. Nepatřičného. Snad odsouzeníhodného. Jak by to ovlivnilo chod událostí, jak by se změnil postoj zainteresované osoby vůči mně. V rámci svých vlastních vnitřních experimentů si představuji, že jsem ve skutečnosti tím druhým a sebe pozoruji, k sobě si vytvářím vztah čistě na základě vnějších věcí. Nevidím do sebe. Někdy toužím být objevována, jindy zcela zapomenuta. Vše jsou jen slova. Když dojde na činy, sedím se založenýma rukama. Něco mi brání, tvrdím to a věřím tomu. Emotivní iracionalita navenek vítězí nad racionálním odstupem. A podle ní mě okolí hodnotí. Potřebuji se oprostit od definujících soudů okolí, jedno zda subjektivně pozitivních, neutrálních či negativních. Jakýchkoli. 

 

24.1.15

Buď šťastný a žij život podle sebe

ale nikomu neubližuj

nebuď lhostejný k důsledkům

to tě poznamená

jako v tom příběhu Doriana Graye... 

nevratně zohyzděná tvář odráží prohřešky a úpadek ducha

není cesty zpět

 

28.1.2015

V mém život je máloco normální. Říkám si, že jsem aspoň zažila něco zajímavého, i když negativního... ale i to je život. Připadám si jak ten můj potkan :-) Ten oproti těm mým čtyřem flegmatickým povalečům (ostatním potkanům), co vše odmalička dostali pod nos, věděl něco o životě. Ten se musel prát o svůj kousek místa na slunci... Takový jsem z něj měla pocit. Měla jsem je samozřejmě ráda všechny, ale on se vymykal, byl to v mnohém výjimečný tvor. Ta inteligence, zápal a rozhodnost v očích. Přes všechny útrapy na život nezanevřel, připadalo mi.

Já taky pořád hladila opuštěné kočky, krmila holuby, snažila se ničemu neškodit, nezabila bych ani mouchu. Kde beru právo rozhodovat o tom, který tvor kdy a jak zahyne - bezdůvodně, jen protože mám tu možnost. Lov pro maso, který nijak neprodlužuje utrpení zvířete, je něco jiného, to je příroda... a její koloběh.

Taky často myslím na oběti koncentráků, válek a nejen v té souvislosti. A říkám si, kolik toho někteří vydrželi a jak byli silní, co všechno člověk zvládne, ten pud sebezáchovy je stejně fascinující. A když mi někdo píše, že je na dně, nikdy nezlehčuji, ať už má jakýkoli důvod... proč bych mu neměla věřit? Jinak já nemám problém bavit se o čemkoli, proč by měl být rozdíl bavit se o ho*ně nebo o teorii relativity? Jedno i druhé má ve vesmíru místo :D

 

5.2.2015

Nic není lepší. Kde mám vzít sílu. K čemu je mi cokoli, když jsem nemocná. Necítím žádnou naději, je to nevyléčitelné. A je to jak jsi říkal... na to dobré v životě můžeš reagovat "no a co", ale na něco hodně zlého a velkou bolest... ne.

Právě optimismus a pozitivní myšlení jsou příčinou trvajícího utrpení ve světě. Jinak by se lidé v konečném důsledku přestali množit. Jestli je nějaký bůh, naději zasel do lidí jako účinný prostředek, jak udržet zlo.

Není žádné hrdinství být optimistou, naopak je v tom jistá dávka slabosti. Silný je ten, kdo čelí realitě oproštěn od falešných iluzí, kdo si nenalhává lži, jen aby ulehčil své duši.

 

Zapomeneš na svá přesvědčení?

Možná bych to také dokázala... kdybych se mohla milovat, kdybych mohla zase zažít něco takového, kdybych byla volná. Jsem ještě mladá... 

 

8.2.2015

Přestože mám pouze povrchní informace o konkréních událostech a nejsem tak zběhlá v dějinách, ba v některých oblastech doznávám, že mé znalosti vysloveně pokulhávají, mě odjakživa zajímají především mechanismy. Už jako dítě jsem se nekonečnými úvahami snažila dobrat k jakýmsi obecně platným algoritmům, včetně zohlednění všech možných i nemožných výjimek, jež mohou nastat.

V hlavě jsem si ke všemu snažila vytvořit přesné definice, což byla vždy výzva, která vyžadovala důkladné a zodpovědné prověřování všech možných aspektů. Ve svém dumání jsem se snažila co nejobratněji vystihnout samotnou podstatu, dobrat se až k samému základu všehomíra. Ve školce jsem si tímto způsobem utvářela pohled na svět. Definice musely být objektivní a nepodléhat mým subjektivním vjemům či dosavadním zkušenostem. Musely být oproštěny od mých vlastních soudů. Musela jsem si dokázat umět představit zkušenosti opačné či zcela odlišné. Pečlivým zkoumáním druhých jsem se na základě získaných informací následně pokoušela adaptovat na jejich vlastní optiku. Zdálo se mi to snadné. Ve svých myšlenkových pochodech jsem se však mnohokráte dostávala do poloh, kde slova nestačila. Záhy jsem zjistila, ze chtěla-li jsem vystihnout cosi v celé šíři, v celém tom nekonečně barvitém spektru, nebyla jsem toho schopna. Trpěla jsem pomyšlením, že nejsem s to dojít s nikým plného souznění, neb je nemožné z hlubin lidské duše obsáhnout vše. Či aspoň to elementární. A je to snad úděl. Vesmír je nekonečný, vše je vesmír, vše je nekonečné. Smířila jsem se s tím, že veškerý popis bude vzdy limitující a mou snahou se tak stalo, aby byl limitující co možná nejméně. Definice měla za úkol podněcovat představivost k dalším, návazným definicím. Měla být co nejméně zkreslujícím tvrzením a co nejširším záběrem.

Ovšem i na zcela výlučné tvrzení lze nahlížet s ideou relativismu. Kontext je zásadní. Například věta "všechno zlé je pro něco dobré" není výrokem, jež by bylo záhodno brát doslovně, ale spíše nastíněním jisté skutečnosti, pocitu. Jisté polohy, již se dotyčný ubírá. Nic vic a nic míň. Důraznější vyjádření je někdy podáno na úkor objektivity, ale to může být jen prvotní dojem, neboť spolu s ním přichází jasné poselství: neber mě doslova. Krásným názorným příkladem je "vím, že nic nevím". Všem je myslím jasné, co tím chtěl básník říci. "Vím, že toho spoustu nevím a to je ten objev". A rovnou mohu přidat svůj výrok a sice není většího projevu slaboduchosti než doslovná interpretace čehokoli. Ta zoufalá absence představivosti je víc než ostudná. Přesah lze spatřovat v čemkoli.

V hlavě si utvářím co nejobecnější teorie, které ve své detailní promyšlenosti nevykazují logické nesrovnalosti a jejich napadnutelnost je na minimu, ale nahlas vyjadřuji své pocity, kde se ona nezaujatost stává bezpředmětnou. Taková tvrzení nejsou logickým tvrzením v bitvě o _, ale, opakuji, pouhým sdělením, jež má nastínit konkrétnější úhel pohledu.

Dělám to tak doteď, je to můj přirozený způsob existence.

Teoretizování je moje silná parketa, proto nemusím být detailně seznámena se situací a přesto jsem s to dát si jednotlivé prvky dohromady a odhadnout další vývoj.

Jsem velkým přítelem a zároveň odpůrcem generalizování, neboť to se musí umět.

Stejně tak nemám ráda i mám ráda vytrhávání z kontextu, neboť to se také musí umět.

 

16.2.2015

Denodenně vidím, že co tě nezabije, to tě posílí, je opravdu blbost.

Co tě posílilo, to tě evidentně nezabilo; to je tak jediný, co se o tom vztahu dá říct.

Ona je to taková ta uklidňovačka, stejně jako na každou svini se vaří voda... možná v jiné galaxii jo, u nás teda ne.

Resp. vařit se může, ale pak do ní bývá vhozen někdo jinej.

 

6.4.2015

Představ si situaci. Ženu by znásilnili a ta by následně otěhotněla. Předtím nemenstruovala nebo jí doktoři řekli, že je neplodná a otěhotnět nikdy nebude moct. Přesto by k tomu nečekaně došlo a ona o tom nevěděla... a v době, kdy by na to přišla, by bylo na potrat již pozdě. Jak by jí pomohl babybox? V žádném případě by nechtěla, aby to stvoření existovalo, nejen aby se o něj nemusela starat, ale aby neexistovalo.

Žádné legální východisko z toho není...

 

2015 

Iluzorium

pojďme si vytvořit vlastní svět 

už nechci realitu

už jsem to pochopila

chci žít v kouzelném světě plném lásky a musím si ho vytvořit

 

8.1.2016

Mé oči vidí krásu, podívej
sluncem zalité desky knih
Sem za mnou prosím chodívej
potichu do ucha hlesla bych
 
Ti ptáci zpěvem svým vábí nás
příroda přívětivě v srdci zní
Však nejvíce mámí mě tvůj hlas
tisíce probdělých nocí a dní
 
Motýli zasklení ve vitríně času
libé obrazce záclon bělostných
Tvář svou nastavím dennímu jasu
utonu v představách milostných
 
Kvítky posetá v posteli s nebesy
obrázky v zašlých rámech na stěně
Jak zrodila jsem se bez vší noblesy
přejíždím prsty po těle zasněně
 
Je to sen?
mlčme jen
 

22.2.2016

Já si myslím, že objektivně je sobecké mít děti, ne nemít. Je na to jednoduchá logika – pokud dítě nepřivedeš na svět, nevadí mu to a nijak netrpí

Pokud ho ale přivedeš na svět, automaticky ho vystavuješ riziku, že bude nesnesitelně trpět a litovat, že se narodilo. Tak jak dítě tvůj život obohatí a naplní, to nesvede nic jiného na světě, ale je to práce, která má smysl a vrací se ti každý okamžik. A nikdo nechce být ve stáří sám.

Takže je máš pro sebe, kvůli sobě, chceš aby po tobě něco zůstalo – je to možná záslužná činnost, ale do důsledku je to do jisté míry sobectví.

Já jsem pro aby lidé měli děti, mám ráda děti, ale objektivně, když se nebudeme orientovat podle vrozeného pudu sebezáchovy, je nastavení, že další generace už to bude mít lepší a „jednou bude líp“, uhozená.

Kdo má trochu přehled o dějepisu, tak je mu to jasné...

Je to jen iluze

My si žijeme

Možná jednoho dne budu mít dítě, prostě proto, že je to takový zázrak a smysl, ale za tím výše si budu stát.

 

1.4.2016

Nepřipadám si nějak silná... nemusela jsem v životě vystoupit z komfortní zóny a vzdávat se svých jistot, žádné nebyly. Ve mně se to tak mele, sebejistota s nejistotou, I don’t give a fuck s přehnanou starostlivostí, vytříbený cynismus s velkolepými romantickými ideály, ta zlatá střední cesta se mi nějak úspěšně vyhýbá. Jsem vyrovnaný, kousek chybí, kousek přebývá :-) to není z mé hlavy, ale verš písně.

 

14.4.2016

Často jsem se ptala, co to vlastně znamená, žít ve fantazii? Ale měla jsem se ptát, co znamená žít v realitě.

It must be a great pleasure never has been born.

 

2.7.2016

nejsem rada ani nerada

vsechno krome niceho

 

Dialogy

1.1.2016

Editka: mně se docela zamlouvá buddhismus, co jsem tak porůznu narazila

takže člověk je nesmrtelný

Já: to není pravda... energie zůstane, ale už to není člověk

Editka: ale i člověk je jen nějaké proměnlivé seskupení energie

Já: no ale pak se rozloží a už to není člověk... stejně jako popel není dřevo

Editka: já si myslím, že po smrti není žádné vědomí, ale to neznamená, že vše zanikne

Já: hm, a co zůstane, a kde?

Editka: nějaká stopa ve vesmíru

Já: no a co to znamená, stopa ve vesmíru?

po nějakém viru taky zůstane stopa?

Editka: podle mě po všem

vlastně to definuje vesmír

veškerý jev na něm

 

15.5.2016

Editka: 

I'm ashamed of the things I've been put through
I'm ashamed of the person I am
But if you could just see the beauty
These things I could never describe
These pleasures a wayward distraction 
This is my one lucky prize (... slova písničky od Joy Division)

Editka: to je přesné

these pleasures a wayward distraction... můj život v 5 slovech

Já: co to je wayward?

Editka: svéhlavý, vzpurný nebo nekontrolovatelný

Já: já tomu moc nerozumím 

Editka: já to vykládám volně asi jako stydím se za to čím jsem prošel a za to kým jsem... ale ta nádhera, ty věci co nejdou popsat... ty požitky - vzdorné odvedení pozornosti... toť má jediná radost

takový jako útěk k čemukoli

připomnělo mi to jeden citát, zkusím najít

Because the world is so full of death and horror, I try again and again to console my heart and pick the flowers that grow in the midst of hell. - Herman Hesse

 

V angličtině

2.2.2015

jobot

So you want to be more understood than loved?

 

glaucopsyche

I think so

 

jobot

What must people understand about you? :)

 

glaucopsyche

My point of view. When nothing is definite for them. And I always like it when the person I share something with can read between the lines.

 

2.2.2015

I don't share my insight too much, it often seems to me like a waste of time. But I'm not really unhappy with that. Though I am not able to connect with other people, I still feel like a part of this world.

 

I often feel unsafe to share my inner thoughts or facts about me with other people because once you told something you aren't able to take it back, ever.

 

I hope I can do it and live all alone. But the city life isn't for me. It's a part of my current healing plan. I have a disease. I'm not dying - not much more than any other, if it makes sense.

 

Like everywhere there are pros and cons. So many people - yes. But it just heightens the feeling of estrangement. And emptiness. Everyone is a stranger. 

 

3.2.2015

I somehow like permanent things. Although I am a Gemini, I do not like the changes at all.  

 

For me, nothing is matter of course. I look at everything without certainty or utter conviction. I have some assumptions and beliefs, of course, but I like to see myself as a consciousness without all the preconceptions and feelings. As if I am an alien and know nothing about what I should think and how is it normal to think about things around me.

 

5.2.2015

It's somehow more easy to share the intimate things with strangers. I wouldn't call it bravery though- In real life, I prefer lots of privacy. I wouldn't want to be famous star in any case: for what is money when you lose one of the most valuable thing and that's the privacy. I somehow like to be an invisible girl, yes. Sometimes I want to leave no trace. I also think people who have power while they aren't visible for others are the ones with a very important knowledge. Not that I can see a pleasure in the power or force. I was never interested in such of things.

 

Not long ago I visited a tearoom and to my surprise, an employee recognized me from the past. I was a bit concerned about it, haha. In the small village where I plan to live, there are naturally more closer relations between neighbours, but I think I will always be some kind of mysterious individual for them, due to my unwillingness to share my personal info. But I'm not necessarily an introvert. I like to share things but only with a small amount selected listeners.

 

5.2.2015

I often feel a great connection with our ancestors. On this Earth, in this Galaxy I feel home... 

 

5.2.2015

I like a solitude... But I am young. And I'm not really built for this. 

 

5.2.2015

Changes, yes. It's a necessary part of some positive progression. But often, it hurts. However, what can we say about life with certainty? It's a continuous transformation. 

 

21.2.2015

I think one can never be truly understood. It's a destiny of a human being.

 

22.2.2015

Most of the time I just exist. I don't need much excitement in my life (I got it anyway). I'm thinking a lot and sometimes I'm afraid it will never end. What if the presence of our mind is infinite like the universe - I don't believe in reincarnation (at least in its usual conception), but my perception could be wrong. Everything we have is always just point of view and there are no such thing as an absolute truth in my opinion. I prefer to see this world as an complex where nothing is really definite while we are all burdened by many beliefs and ingrained way of perceiving what we have created. I feel like people are not able to leave their convictions. And that's the main thing which makes me an alien. I look at everything without certainty or utter conviction. I have some assumptions and beliefs, of course, but I like to see my inner self as a consciousness without all the preconceptions and feelings. As if I have no idea what I should think and how is it normal to think about anything. Nothing is matter of course. Everything is absurd, strange, elusive, but most time - fascinating. 

 

22.2.2015

I'm quite of alien I think, but fairly good in pretending to be completely normal. I'm such an inconspicuous alien.

 

 

2017 E-mail