Poslední týden 13.7. - 19.7.2016

 

Mezi 29.6.- 8.7. byla v Praze, aby mohla jezdit na kapačky antibiotik do Motola. Když jí skončily, vrátila se domů, do domku na Vysočinu. Doktor, co jí kapačky předepsal, odjel na dovolenou a vracel se až 18.7., takže do doby jeho návratu byla zcela bez léčby.  Její stav se zhoršoval, zkoušela brát orálně různá antibiotika, co měla doma z dřívějších dob, popř. co se jí podařilo sehnat mezi známými. Ale její tělo je moc nesneslo. Byla objednaná na vyšetření magnetickou rezonancí v Berouně na 19.7.  Domluvili jsme se, že pro ni ten den přijedu na Vysočinu a odvezu ji tam. Každý týden jsem jí vozil jídlo, co si objednala na rohlik.cz, protože na té vesnici obchod nebyl. Auto neměla, aby jezdila na nákup do města. (Bohužel nemám dobrou paměť na dialogy, proto v následujícím textu určitě není přesný záznam slovo od slova toho, co jsme si povídali).

 

Středa 13.7.

Odpoledne mi volala do práce, že by se přeobjednala na tu magnetickou rezonanci z příštího úterý už na tenhle čtvrtek, že mají volno.

 

„Edí já ale zítra nemůžu, mám práci. Je to rozdíl jen pěti dnů, navíc ta rezonance nic nezmění, ta ti v léčbě nepomůže.“

(nabírala k pláči) „Co mám dělat? Strašně trpím.“

„Já nevím Edí, mám moc práce, promiň. Pa, já už musím“

„Pa“

 

Okolo 20:50 poslala několika lidem následující fotku, spolu s několika větami, které ze zpětného pohledu působí jako rozloučení. Patrně tedy chtěla skončit svůj život už tento den, ale buď to ještě nedokázala, nebo si to nakonec rozmyslela, zkusila ještě jít dál...

Z textů v jejím mobilu toho dne:

nemuzu dal

je to extremni

nechci ty kapacky

nejsou moc dobry

skoro na nic nepusobi

asi me to jen dorazilo

nasadila jsem si doxy

jenze nizkou davku

je mi porad na zvraceni

nemuzu pracovat

nezvladam si udelat jidlo

a hlavne bolesti

silene, mucive bolesti v prubehu roku

ruzneho charakteru

to vse vedlo k oslabeni

to proste neni ani mozne

kolik jsem stihla vytrpet

nemuzu tomu uverit

neni to normalni

jsem prokleta

jedna vec me desi

co kdyz to ani po smrti neskonci

nemuzu byt v tomhle svete v tomhle tele

neda se to vydrzet

jsem v hroznem pekle a nemuzu si odpocinout

zhorsuje se to

mam pocit, ze to je horsi kazdy tyden

tohle neni normalni ani u boreliozy

 

Čtvrtek 14.7.

Nemluvili jsme spolu. V posledních týdnech se přihlašovala na chat na lide.cz minimálně, naposledy v pondělí... pak už se nepřihlásila nikdy.

Z textů v jejím mobilu toho dne:

vzala jsem si atb a hlady nemuzu spat

a bolestmi

je mi straslive zle

minuly rok mi pomohly doplnky a slunce, ale to bylo jine

ted mam tezky relaps boreliozy

jen stravou to taky nevylecim, mam to maximalne rozjete

nikdy si neodpocinu

kdybych mela aspon par hodin lepsich

ale ja hrozne trpim stale

mam bolesti vsech svalu jako nikdy v zivote

a hlava – jsem v jinem svete, hrozny tlak a paleni

ruzne silene pulzujici bolesti za okem

pocit jak kdyby mi nekdo tu hlavu bral vrtakem

uz nechci dal trpet

 

mam strach, protoze mam necitlivost koncetin a bojim se, ze ochrnu

spatne vidim a vubec se to nelepsi

jestli mi nekdy bylo hure... tak uz jsem to zapomnela

 

Pátek 15.7.

Ráno jsem se jí ptal přes sms, jak jí je, ona mi odpověděla: „Nemuzu chodit, nepracuju“. Prosil jsem ji, ať nepřestává pracovat, ať zkusí pokračovat, protože jinak nebude mít žádný příjem. Že už jí nemůžu dávat peníze, nemám z čeho.. Neodpověděla. Odpoledne mi poslala sms, jestli přijedu, že už nemá jídlo. Souhlasil jsem. Objednávala si ho na rohlik.cz hodně dlouho, omlouvala se, že  na to špatně vidí, kvůli těm infekcím měla rozmazané vidění. Takže jsem za ní jel až v sobotu, kdy mi ten nákup přivezli.

Z textů v jejím mobilu toho dne:

je mi hrozná zima a mam teplotu 34,9

jsem uplne na dne

extremni bolesti

myslim na sebevrazdu

nezvladnu to

snazim se nezabit

vse extremne boli pali a brni

nedokazu se o sebe postarat

nezvladnu si varit, uklizet vsechno

 

vim ze umiram

proc to tak dlouho trva

muzou to byt tydny, mesice

 

Sobota 16.7.

Dorazil jsem asi v půl třetí, snažil jsem se otevřít vrátka, klepal na okno, nic. Ona se ozvala za vraty, ať pořádně trhnu klikou, že už se zase špatně otvírají. Když jsem otevřel, ona seděla na dvorku před kůlnou, bledá a mátožná, vedle ní ležely na zemi kamínky obklopené uschlými kvítky, asi si někdy předtím dělala nějaký obrazec...

Vyndal jsem jídlo, ale ona na něj stejně nemyslela. Trpěla nechutenstvím. Za celou dobu, kdy jsem tam byl, tj. do osmi večer, vypila pouze jednu sklenici kefíru s něčím.

Sedla si na pohovku, já se posadil vedle ní. Vedla monolog na téma nemoci, jak moc je jí špatně a jak je to beznadějné. Okolo lítaly mouchy, sedaly si jí na nohy, říkala, že ji každé ráno budí. Nebyla schopná cokoli zabít, proto se much zbavovala komplikovaným způsobem, chytala je pomocí podložky do kelímku a nosila ven. Na to ale v současném stavu neměla sílu, navíc těch much bylo fakt moc.

Byl jsem nervózní, protože jsem věděl, kolik se toho ještě musí udělat. Tak jsem se zvedl a šel  posekat trávu, natřít okna politurou, aby je slunce tak nevysušovalo a tak. Přivezl jsem jí knížku z Amazonu o parazitech a potravní doplňky, které chtěla, poděkovala, ale už se na to ani nedívala. Měla pořád otevřené okno a dveře, aby se tam dostal vzduch, strašně se bála plísní. Ovšem byla jí kvůli tomu taky pořád zima, navíc vevnitř byla cítit ta politura, říkal jsem jí, ať jde ven na sluníčko. Ona občas přišla na dvorek, měla oblečení s dlouhým rukávem, šátek kolem krku, černé brýle, na hlavě slamák. Díval jsem se na ni ze zahrady. Bylo na první pohled vidět, jak moc jí je špatně, stála tam nepřítomně a vrávoravě, nahrbená, s kulatýma zádama, pootevřenou pusou… Pak přišla za mnou, u ořechu mi ukazovala, jak tam holé místo hezky zarůstá trávou. Posekal jsem dolní část zahrady, ona, že by chtěla vzít ještě to křoví u cesty, „ale na to by se musela vzít kosa viď“. Ukazoval jsem jí tam takové zvláštní malé fialové kvítky, pojď se podívat, ty mají barvu jak z fotošopu… Ona mě zase upozornila na droboučké modré kvítečky, které rostly opodál.

Kolem baráku letěl ptáček, ona říkala, že má hnízdo pod krovem. Vletěl tam a ozvalo se několikahlasé zaštěbetání, já jí říkal slyšíš, jsou tam ptáčata, ona se usmála. Pak mi v garáži ukázala, kudy jednou běžela lasička, že se schovala za bednu. Že jí chtěla přinést mlíko, ale pak si přečetla, že lasičky žerou myši a hmyz. Já jí říkal Edí Edí, ty jsi případ, chtít krmit lasičku… ta zakusuje slepice a pije vajíčka, to by měli sousedi radost. Prohlížel jsem si v knihovně knížky, viděl jsem u Harryho Pottera vyčuhovat lístek, ona na to, že tam je to její heslo na fb, jak mi o něm říkala, že ho mám použít, kdyby se s ní něco stalo. Ukazovala mi mapu, kde byly ilustrace hradů a zámků, byla z toho nadšená, pěkný, viď? Jednu dala Markovi. Pak taky o něm říkala, že teď je s jednou holkou celé tři dny. Ale vypadala u toho klidně, smířeně, nebo spíš, jakoby už neměla síly trápit se takovými věcmi. Já ji chlácholil Edí neboj, kdyžtak jí ho pak přebereš, jsi tak zajímavá! (nebo něco podobného) Umyl jsem jí nádobí, sporák, zametl, vysál mouchy vysavačem. Otevřel jsem v kuchyni troubu, tam bylo kuřecí maso, ona, že to maso je ze včerejška večera. Já jí nabízel, že jí něco uvařím, ať tohle nejí, že je to staré /i když se mi do toho moc nechtělo, ale bylo mi jí líto, byla tak hubená a jakákoli práce pro ni znamenala velké vypětí.../, ona, že je to ještě dobrý, že to později sní. Mluvila o vývarech z kostí, jaké to má dobré účinky na zdraví, já na to, ať se zajde poptat souseda, jak má ty prasata.

(Následující pasáž jsem napsal už v pondělí 18.7., tj. ještě před její smrtí, protože ta situace mě hluboce zasáhla a chtěl jsem si z ní zapamatovat co nejvíc.) Před mým odjezdem si sedla v kuchyni za stůl a pokynula mi rukou, ať si taky sednu. Sedl jsem si a díval se na ni, vypadá hrozně křehce, nezdravě, úplně bílá v obličeji, je jí pořád zima, má ledové ruce, je na kost vyhublá..  Ta situace byla úplně jiná než kdy jindy, takhle se nikdy předtím nechovala. Lituju, že si ten monolog nepamatuju líp, jsou to jen dva dny a já jen těžko lovím z paměti myšlenky, které mi říkala. V průběhu hovoru jsem chtěl vstát, ona „seď prosím“ a mluvila dál. Mluvila potichounku, říkala, že má bolesti, jaké nikdy neměla, ani minutu oddech, pálí ji hlava, ruce, stěhovavé bodavé bolesti v celém těle. Špatně vidí, říkala, že má pod očima strašný tlak, že nemůže udržet víčka. Bolí ji uzliny, všude, na tříslech, v podpaždí, na krku. Nemůže spát. Že by strašně chtěla žít,  že se jí tady na vesnici moc líbí, jak je to tu skvělý, prostředí, lidi. Říkala, že všechno někam směřuje,  že už minulý rok to bylo strašný, ale že se jí to ještě prodloužilo, že dostala ještě rok navíc. Že se ještě měla teď na jaře zamilovat, ještě prožít lásku.. ale teď už je konec (?) Říkala, že každý by jiný by se s takovýma problémama zabil už dávno (nevím, jestli to řekla zrovna tuhle sobotu, ale jednou to řekla stoprocentně). Děkovala mi opakovaně za všechno, že je to k nevíře, kolik jsem toho pro ní udělal, povídala něco ve smyslu, že mi zkazila život... Já na to, že to není pravda, že jsem rád, že jsem ji poznal... měla červené oči, tekly jí slzy, mně taky... Pak chytla moji ruku a políbila mi ji, to nikdy předtím neudělala, mně vyhrkly slzy ještě víc… snažil jsem se jí povzbudit, říkal jsem jí, ať vydrží, že to bude dobrý, ale sám tomu moc nevěřím. Ona dál povídala, že používala tři roky to nejsilnější, co mohla, minocyklin, teď už to nejde a stejně ji zničil. Bere jenom 200 doxy a to je málo. Za ty tři roky se jí borelióza zacystovala, ona ty cysty neřešila a teď se jí znovu naplno rozjela. Už to nemůže vydržet, nemůže čekat další léta, jestli se jí to zlepší… Říká, že nepracuje, že ani příští týden nebude, že nemůže. Já na to, ať si zařídí nemocenskou, ona, že jo. Pak jsem vstal ze židle, přistoupil k ní, objal, čechral vlasy. Pak jsem odjel, a to bylo naposledy, co jsem ji viděl živou.

 

Neděle 17.7. 

Z textů v jejím mobilu toho dne:

jsem uplne na konci

nic mi nepomuze

nepomaha o tom psat

nepomaha kdyz je nekdo se mnou

existuje jen strasna bolest

mam strach se zabit 

vim, ze jsem na to sama

mam strach

co kdyz to bude jeste horsi

myslim ze nic jako duse neni

ale nevim to 100%

 

Pondělí 18.7.

Celý den se nepřihlásila na chat, tak jsem jí večer volal, abych se s ní domluvil na zítřek, měl jsem ji odvézt z Vysočiny na magnetickou rezonanci do Berouna. Volal jsem jí dvakrát, nezvedala mi to, ani mi nezavolala nazpátek... přišlo mi to divné, protože většinou chodila spát hodně pozdě. 

Už 7.7. psala doktoru xxx mail s tím, že má akutní problémy, že končí s nitrožilními dávkami antibiotik ceftriaxonu a nemá žádnou návaznou léčbu. Prosila, že by si další antibiotika klidně platila sama, potřebovala na ně jen napsat recept... Doktor xxx ji dnes odpověděl, že doporučuje další antibiotika nedávat, že po infuzích ceftriaxonu by měl být její stav stabilizovaný a že vše se bude řešit až při kontrole. Na kontrolu ale byla objednána až na 9.8. Minimálně do té doby by tedy byla zcela bez léčby. Pak snažila objednat alespoň k nějakému jinému lékaři, posílala mail praktickému...

Sousedka mi později říkala, že Editka byla u nich odpoledne na návštěvě, zahalená, v klobouku, vyhýbala se sluníčku... Z toho je zřejmé, že stále brala antibiotika. Že se vůbec nezmiňovala o tom, že by měla v úmyslu skončit život, že si naopak plánovala, jak si nakoupí na zimu dřevo a uhlí a nechá si upravit kotel, aby nemusela chodit každé dvě hodiny přikládat.

 

Úterý 19.7. 

Ráno mi volala v 7:24.  Omlouvala se, že mi to včera nebrala, že spala. To mi bylo trochu divné, protože předchozí týdny si stěžovala, jak špatně spí, že usíná až nad ránem. Ptal jsem se jí ptal, co ten imunolog, jestli mu volala kvůli pokračování léčby antibiotiky, ona, že tam včera nebyl, že tam bude dnes od devíti. Říkal jsem jí, že tedy pro ni přijedu v půl dvanácté a pojedeme do toho Berouna. Ona se odmlčela, po chvíli odpověděla „dobře... promiň, jsem zmatená, v jiným světě.“ Připomněl jsem jí taky toho praktického lékaře kvůli neschopence, měla ho pořád v Praze. Rozloučili jsme se...

Podle výpisu z telefonu pak ještě volala praktickému lékaři, dále imunologovi a kamarádce. Z toho je jasné, že ani to ráno nebyla ještě stoprocentně rozhodnuta, pořád ještě hledala nějakou naději... Kterou ale nenašla.

V 9:26 napsala na facebook americké známé:

I'm worse than ever I have to die

my Lyme is absolutely out of control

Někdy v tuhle dobu se asi rozhodla...

V 10:09 a 10:31 poslala vzkaz dvěma známým, ze zpětného pohledu zřejmé, že se jednalo o rozloučení... Nicméně za normálních okolností zněly jako normální vzkazy.

Ještě mi poslala sms „Omlouvám se“, v 10:21. V tu dobu jsem zrovna sedal v Praze do auta, myslel jsem, že se mi omlouvá, že si kvůli ní musím vzít dovolenou.

Ještě si vyfotila vyfotila vosičku, co jí sedla na šaty, v 10:22. Už tedy byla venku na dvorku.

Ještě mi poslala sms „Nevchazej, pokud ti neotevru“, v 10:38. Tu jsem si přečetl, až když jsem u ní asi v půl dvanácté vystupoval z auta a bral za kliku u branky.

Někdy v době mezi poslední sms a mým příchodem položila mobil spolu se vzkazem na parapet okna, posadila se na cestičku vedoucí ke garáži, sundala si klobouk, vložila do něj krystal, který ráda držívala v ruce. A zastřelila se.

V notebooku měla otevřený soubor s poznámkami. Neúmyslným nakopírováním opakujících se vět nabývá poslední zápis formy básně..

 

nic už mi nepřipadá náhodné, vše do sebe nějak zapadá... i to je možná vedlejší příznak pokročilého stavu napadení CNS

přikláněla jsem se k tomu, že vše je dílem náhody a výklady osudu nejsou ničím než produktem lidské představivosti a 

hlavně potřeby nalézt ve věcech řád, všemu vnuknout hlubší smysl...

člověk není s to představit si nicotu a přijmout nesmyslnost existence, obvykle

zdá se mi nyní nepravděpodobné, když se ohlédnu zpátky... je to jak kdyby existoval scénář

nic už mi nepřipadá náhodné, vše do sebe nějak zapadá...

i to je možná vedlejší příznak pokročilého stavu napadení CNS boreliemi

ale věřím, že každá akce má svou reakci... teoreticky bys mohl nasimulovat vesmír a pak si přetáčet děje dozadu i dopředu

mám tendenci vracet se zpět a litovat nějaké akce... 

a zas mě napadá, že to tak mělo asi být... přestěhovala jsem se, zlepšila se a zamilovala... necelý rok tady... 

měl mě ještě někdo chytnout za ruku, než skonám

měla jsem před smrtí na okamžik zapomenout na to, co bylo

byl to jeden svetly moment

tohle je ma trvala realita

to byl ten smysl

měla jsem sem jít a ještě jednou zažít lásku, po niž jsem toužila... myslela jsem, že můj život skončí už před rokem, 

ale neměl skončit... ještě jsem měla potkat jeho

a splnilo se mi, co jsem si přála

a byl mi dán celý rok navíc

a dál už není nic

 

výklady osudu nejsou ničím než produktem lidské představivosti a 

hlavně potřeby nalézt ve věcech řád, všemu vnuknout hlubší smysl... člověk není s to představit si nicotu a přijmout nesmyslnost existence, obvykle

zdá se mi nyní nepravděpodobné, když se ohlédnu zpátky... je to jak kdyby existoval scénář

 

asi to jsou hovadiny

i to je možná vedlejší příznak pokročilého stavu napadení CNS

vedlejší příznak pokročilého stavu napadení CNS

 

Přemýšlel jsem, kde asi sehnala zbraň, přišel jsem na jedno jméno, které mi pak v podstatě po měsících potvrdila i policie, když se mě zeptala, jestli mi něco neříká. Pistole patřila Janu Procházkovi, který v roce 2012 zmizel ve Švédsku. Vím, že se znali a že se u ní v Praze stavil těsně předtím, než odjel.  

 

 

2017 E-mail