Poslední týden 13.7.-19.7.2016
Sem vložte podnadpis

Jestli mi někdy bylo hůře... tak už jsem to zapomněla 

Mezi 29.6.- 8.7. byla v Praze, aby mohla jezdit na kapačky antibiotik do Motola. Když jí skončily, vrátila se domů, do domku na Vysočinu. Doktor, co jí kapačky předepsal, odjel na dovolenou a vracel se až 18.7., takže do doby jeho návratu byla zcela bez léčby. Její stav se zhoršoval, zkoušela brát orálně různá antibiotika, co měla doma z dřívějších dob, popř. co se jí podařilo sehnat mezi známými. Ale její tělo je moc nesneslo. Byla objednaná na vyšetření magnetickou rezonancí v Berouně na 19.7. Domluvili jsme se, že pro ni ten den přijedu na Vysočinu a odvezu ji tam. Každý týden jsem jí vozil jídlo, co si objednala na rohlik.cz, protože na té vesnici obchod nebyl. Auto neměla, aby jezdila na nákup do města. (Bohužel nemám dobrou paměť na dialogy, proto v následujícím textu určitě není přesný záznam slovo od slova toho, co jsme si povídali).

Středa 13.7.

Odpoledne mi volala do práce, že by se přeobjednala na tu magnetickou rezonanci z příštího úterý už na tenhle čtvrtek, že mají volno.

"Edí já ale zítra nemůžu, mám práci. Je to rozdíl jen pěti dnů, navíc ta rezonance nic nezmění, ta ti v léčbě nepomůže."

(nabírala k pláči) "Co mám dělat? Strašně trpím."

"Já nevím Edí, mám moc práce, promiň. Pa, já už musím"

"Pa"

Okolo 20:50 poslala několika lidem následující fotku, spolu s několika větami, které ze zpětného pohledu působí jako rozloučení. Patrně tedy chtěla skončit svůj život už tento den, ale buď to ještě nedokázala, nebo si to nakonec rozmyslela, zkusila ještě jít dál...

Z textů v jejím mobilu toho dne:

nemůžu dál

je to extrémní

nechci ty kapačky

nejsou moc dobrý

skoro na nic nepůsobí

asi mě to jen dorazilo

nasadila jsem si doxy

jenže nízkou dávku

je mi pořád na zvracení

nemůžu pracovat

nezvládám si udělat jídlo

a hlavně bolesti

šílené, mučivé bolesti v průběhu roků

různého charakteru

to vše vedlo k oslabení

to prostě není ani možné

kolik jsem stihla vytrpět

nemůžu tomu uvěřit

není to normální

jsem prokletá

jedna věc mě děsí

co když to ani po smrti neskončí

nemůžu být v tomhle světě v tomhle těle

nedá se to vydržet

jsem v hrozném pekle a nemůžu si odpočinout

zhoršuje se to

mám pocit, že to je horší každý týden

tohle není normální ani u boreliozy


Čtvrtek 14.7.

Nemluvili jsme spolu. V posledních týdnech se přihlašovala na chat na lide.cz minimálně, naposledy v pondělí... pak už se nepřihlásila nikdy.

Z textů v jejím mobilu toho dne: 

vzala jsem si antibiotika a hlady nemůžu spát

a bolestmi

je mi strašlivě zle

minulý rok mi pomohly doplňky a slunce, ale to bylo jiné

teď mám těžký relaps boreliozy

jen stravou to taky nevyléčím, mám to maximálně rozjeté

nikdy si neodpočinu

kdybych měla aspoň pár hodin lepších

ale já hrozně trpím stále

mám bolesti všech svalů jako nikdy v životě

a hlava - jsem v jiném světě, hrozný tlak a pálení

různé šílené pulzující bolesti za okem

pocit jak kdyby mi někdo tu hlavu bral vrtákem

už nechci dál trpět

mám strach, protože mám necitlivost končetin a bojím se, že ochrnu

špatně vidím a vůbec se to nelepší

jestli mi někdy bylo hůře... tak už jsem to zapomněla


Pátek 15.7.

Ráno jsem se jí ptal přes sms, jak jí je, ona mi odpověděla: "Nemuzu chodit, nepracuju". Prosil jsem ji, ať nepřestává pracovat, ať zkusí pokračovat, protože jinak nebude mít žádný příjem. Že už jí nemůžu dávat peníze, nemám z čeho.. Neodpověděla. Odpoledne mi poslala sms, jestli přijedu, že už nemá jídlo. Souhlasil jsem. Objednávala si ho na rohlik.cz hodně dlouho, omlouvala se, že na to špatně vidí, kvůli těm infekcím měla rozmazané vidění. Takže jsem za ní jel až v sobotu, kdy mi ten nákup přivezli.

Z textů v jejím mobilu toho dne:  

je mi hrozná zima a mám teplotu 34,9

jsem úplně na dně

extrémní bolesti

myslím na sebevraždu

nezvládnu to

snažím se nezabít

vše extrémně bolí pálí a brní

nedokážu se o sebe postarat

nezvládnu si vařit, uklízet všechno

vím že umírám

proč to tak dlouho trvá

můžou to být týdny, měsíce


Sobota 16.7.

Dorazil jsem asi v půl třetí, snažil jsem se otevřít vrátka, klepal na okno, nic. Ona se ozvala za vraty, ať pořádně trhnu klikou, že už se zase špatně otvírají. Když jsem otevřel, ona seděla na dvorku před kůlnou, bledá a mátožná, vedle ní ležely na zemi kamínky obklopené uschlými kvítky, asi si někdy předtím dělala nějaký obrazec...

Vyndal jsem jídlo, ale ona na něj stejně nemyslela. Trpěla nechutenstvím. Za celou dobu, kdy jsem tam byl, tj. do osmi večer, vypila pouze jednu sklenici kefíru s něčím.

Sedla si na pohovku, já se posadil vedle ní. Vedla monolog na téma nemoci, jak moc je jí špatně a jak je to beznadějné. Okolo lítaly mouchy, sedaly si jí na nohy, říkala, že ji každé ráno budí. Nebyla schopná cokoli zabít, proto se much zbavovala komplikovaným způsobem, chytala je pomocí podložky do kelímku a nosila ven. Na to ale v současném stavu neměla sílu, navíc těch much bylo fakt moc.

Byl jsem nervózní, protože jsem věděl, kolik se toho ještě musí udělat. Tak jsem se zvedl a šel posekat trávu, natřít okna politurou, aby je slunce tak nevysušovalo a tak. Přivezl jsem jí knížku z Amazonu o parazitech a potravní doplňky, které chtěla, poděkovala, ale už se na to ani nedívala. Měla pořád otevřené okno a dveře, aby se dovnitř dostal čerstvý vzduch, strašně se bála plísní. Ovšem byla jí kvůli tomu taky pořád zima, navíc vevnitř byla cítit ta politura, říkal jsem jí, ať jde ven na sluníčko. Ona občas přišla na dvorek, měla oblečení s dlouhým rukávem, šátek kolem krku, černé brýle, na hlavě slamák. Díval jsem se na ni z povzdálí, ze zahrady. Bylo na první pohled vidět, jak moc jí je špatně, stála tam nepřítomně a vrávoravě, nahrbená, s kulatýma zádama, pootevřenou pusou... Pak přišla za mnou, u ořechu mi ukazovala, jak tam holé místo hezky zarůstá trávou. Posekal jsem dolní část zahrady, ona, že by chtěla vzít ještě to křoví u cesty, "ale na to by se musela vzít kosa viď". Ukazoval jsem jí tam takové zvláštní malé fialové kvítky, pojď se podívat, ty mají barvu jak z fotošopu... Ona mě zase upozornila na droboučké modré kvítečky, které rostly opodál.

Kolem baráku letěl ptáček, ona říkala, že má hnízdo pod krovem. Vletěl tam a ozvalo se několikahlasé zaštěbetání, já jí říkal slyšíš, jsou tam ptáčata, ona se usmála. Pak mi v garáži ukázala, kudy jednou běžela lasička, že se schovala za bednu. Že jí chtěla přinést mlíko, ale pak si přečetla, že lasičky žerou myši a hmyz. Já jí říkal Edí Edí, ty jsi případ, chtít krmit lasičku... ta zakusuje slepice a pije vajíčka, to by měli sousedi radost. Prohlížel jsem si v knihovně knížky, viděl jsem u Harryho Pottera vyčuhovat lístek, ona na to, že tam je to její heslo na fb, jak mi o něm říkala, že ho mám použít, kdyby se s ní něco stalo. Ukazovala mi mapu, kde byly ilustrace hradů a zámků, byla z toho nadšená, pěkný, viď? Jednu dala Markovi. Pak taky o něm říkala, že teď je s jednou holkou celé tři dny. Ale vypadala u toho klidně, smířeně, nebo spíš, jakoby už neměla síly trápit se takovými věcmi. Já ji chlácholil Edí neboj, kdyžtak jí ho pak přebereš, jsi tak zajímavá! (nebo něco podobného) Umyl jsem jí nádobí, sporák, zametl, vysál mouchy vysavačem. Otevřel jsem v kuchyni troubu, tam bylo kuřecí maso, ona, že to maso je ze včerejška večera. Já jí nabízel, že jí něco uvařím, ať tohle nejí, že je to staré /i když se mi do toho moc nechtělo, ale bylo mi jí líto, byla tak hubená a jakákoli práce pro ni znamenala velké vypětí.../, ona, že je to ještě dobrý, že to později sní. Mluvila o vývarech z kostí, jaké to má dobré účinky na zdraví, já na to, ať se zajde poptat souseda, jak má ty prasata.

(Následující pasáž jsem napsal už v pondělí 18.7., tj. ještě před její smrtí, protože ta situace mě hluboce zasáhla a chtěl jsem si z ní zapamatovat co nejvíc.) Před mým odjezdem si sedla v kuchyni za stůl a pokynula mi rukou, ať si taky sednu. Sedl jsem si a díval se na ni, vypadá hrozně křehce, nezdravě, úplně bílá v obličeji, je jí pořád zima, má ledové ruce, je na kost vyhublá.. Ta situace byla úplně jiná než kdy jindy, takhle se nikdy předtím nechovala. Lituju, že si ten monolog nepamatuju líp, jsou to jen dva dny a já jen těžko lovím z paměti myšlenky, které mi říkala. V průběhu hovoru jsem chtěl vstát, ona "seď prosím" a mluvila dál. Mluvila potichounku, říkala, že má bolesti, jaké nikdy neměla, ani minutu oddech, pálí ji hlava, ruce, stěhovavé bodavé bolesti v celém těle. Špatně vidí, říkala, že má pod očima strašný tlak, že nemůže udržet víčka. Bolí ji uzliny, všude, na tříslech, v podpaždí, na krku. Nemůže spát. Že by strašně chtěla žít, že se jí tady na vesnici moc líbí, jak je to tu skvělý, prostředí, lidi. Říkala, že všechno někam směřuje, že už minulý rok to bylo strašný, ale že se jí to ještě prodloužilo, že dostala ještě rok navíc. Že se ještě měla teď na jaře zamilovat, ještě prožít lásku.. ale teď už je konec (?) Říkala, že každý by jiný by se s takovýma problémama zabil už dávno (nevím, jestli to řekla zrovna tuhle sobotu, ale jednou to řekla stoprocentně). Děkovala mi opakovaně za všechno, že je to k nevíře, kolik jsem toho pro ní udělal, povídala něco ve smyslu, že mi zkazila život... Já na to, že to není pravda, že jsem rád, že jsem ji poznal... měla červené oči, tekly jí slzy, mně taky... Pak chytla moji ruku a políbila mi ji, to nikdy předtím neudělala, mně vyhrkly slzy ještě víc... snažil jsem se jí povzbudit, říkal jsem jí, ať vydrží, že to bude dobrý, ale sám tomu moc nevěřím. Ona dál povídala, že používala tři roky to nejsilnější, co mohla, minocyklin, teď už to nejde a stejně ji zničil. Bere jenom 200 doxy a to je málo. Za ty tři roky se jí borelióza zacystovala, ona ty cysty neřešila a teď se jí znovu naplno rozjela. Už to nemůže vydržet, nemůže čekat další léta, jestli se jí to zlepší... Říká, že nepracuje, že ani příští týden nebude, že nemůže. Já na to, ať si zařídí nemocenskou, ona, že jo. Pak jsem vstal ze židle, přistoupil k ní, objal, čechral vlasy. Pak jsem odjel, a to bylo naposledy, co jsem ji viděl živou.


Neděle 17.7.

Z textů v jejím mobilu toho dne:   

jsem úplně na konci

nic mi nepomůže

nepomáhá o tom psát

nepomáhá když je někdo se mnou

existuje jen strašná bolest

mám strach se zabít 

vím, že jsem na to sama

mám strach

co když to bude ještě horší

myslím že nic jako duše není

ale nevím to 100%


Pondělí 18.7.

Celý den se nepřihlásila na chat, tak jsem jí večer volal, abych se s ní domluvil na zítřek, měl jsem ji odvézt z Vysočiny na magnetickou rezonanci do Berouna. Volal jsem jí dvakrát, nezvedala mi to, ani mi nezavolala nazpátek... přišlo mi to divné, protože většinou chodila spát hodně pozdě.

Už 7.7. psala doktoru Klubalovi mail s tím, že má akutní problémy, že končí s nitrožilními dávkami antibiotik ceftriaxonu a nemá žádnou návaznou léčbu. Prosila, že by si další antibiotika klidně platila sama, potřebovala na ně jen napsat recept... Klubal ji dnes odpověděl, že doporučuje další antibiotika nedávat, že po infuzích ceftriaxonu by měl být její stav stabilizovaný a že vše se bude řešit až při kontrole. Na kontrolu ale byla objednána až na 9.8. Minimálně do té doby by tedy byla zcela bez léčby. Pak snažila objednat alespoň k nějakému jinému lékaři, posílala mail praktickému...

Sousedka mi později říkala, že Editka byla u nich odpoledne na návštěvě, zahalená, v klobouku, vyhýbala se sluníčku... Z toho je zřejmé, že stále brala antibiotika. Že se vůbec nezmiňovala o tom, že by měla v úmyslu skončit život, že si naopak plánovala, jak si nakoupí na zimu dřevo a uhlí a nechá si upravit kotel, aby nemusela chodit každé dvě hodiny přikládat.


Úterý 19.7.

Ráno mi volala v 7:24. Omlouvala se, že mi to včera nebrala, že spala. To mi bylo trochu divné, protože předchozí týdny si stěžovala, jak špatně spí, že usíná až nad ránem. Ptal jsem se jí ptal, co ten imunolog, jestli mu volala kvůli pokračování léčby antibiotiky, ona, že tam včera nebyl, že tam bude dnes od devíti. Říkal jsem jí, že tedy pro ni přijedu v půl dvanácté a pojedeme do toho Berouna. Ona se odmlčela, po chvíli odpověděla "dobře... promiň, jsem zmatená, v jiným světě." Připomněl jsem jí taky toho praktického lékaře kvůli neschopence, měla ho pořád v Praze. Rozloučili jsme se...

Podle výpisu z telefonu pak ještě volala praktickému lékaři, dále imunologovi a kamarádce. Z toho je jasné, že ani to ráno nebyla ještě stoprocentně rozhodnuta, pořád ještě hledala nějakou naději... Kterou ale nenašla.

V 9:26 napsala na facebook americké známé:

I'm worse than ever I have to die

my Lyme is absolutely out of control

Někdy v tuhle dobu se asi rozhodla...

V 10:09 a 10:31 poslala vzkaz dvěma známým, ze zpětného pohledu zřejmé, že se jednalo o rozloučení... Nicméně za normálních okolností zněly jako normální vzkazy.

Ještě mi poslala sms "Omlouvám se", v 10:21. V tu dobu jsem zrovna sedal v Praze do auta, myslel jsem, že se mi omlouvá, že si kvůli ní musím vzít dovolenou.

Ještě si vyfotila vyfotila vosičku, co jí sedla na šaty, v 10:22. Už tedy byla venku na dvorku.

Ještě mi poslala sms "Nevchazej, pokud ti neotevru", v 10:38. Tu jsem si přečetl, až když jsem u ní asi v půl dvanácté vystupoval z auta a bral za kliku u branky.

Někdy v době mezi poslední sms a mým příchodem položila mobil spolu se vzkazem na parapet okna, posadila se na cestičku vedoucí ke garáži, sundala si klobouk, vložila do něj krystal, který ráda držívala v ruce. A zastřelila se.

V notebooku měla otevřený soubor s poznámkami. Neúmyslným nakopírováním opakujících se vět nabývají poslední zápisy formy básně..

nic už mi nepřipadá náhodné, vše do sebe nějak zapadá... i to je možná vedlejší příznak pokročilého stavu napadení CNS

přikláněla jsem se k tomu, že vše je dílem náhody a výklady osudu nejsou ničím než produktem lidské představivosti a

hlavně potřeby nalézt ve věcech řád, všemu vnuknout hlubší smysl...

člověk není s to představit si nicotu a přijmout nesmyslnost existence, obvykle

zdá se mi nyní nepravděpodobné, když se ohlédnu zpátky... je to jak kdyby existoval scénář

nic už mi nepřipadá náhodné, vše do sebe nějak zapadá...

i to je možná vedlejší příznak pokročilého stavu napadení CNS boreliemi

ale věřím, že každá akce má svou reakci... teoreticky bys mohl nasimulovat vesmír a pak si přetáčet děje dozadu i dopředu

mám tendenci vracet se zpět a litovat nějaké akce...

a zas mě napadá, že to tak mělo asi být... přestěhovala jsem se, zlepšila se a zamilovala... necelý rok tady...

měl mě ještě někdo chytnout za ruku, než skonám

měla jsem před smrtí na okamžik zapomenout na to, co bylo

byl to jeden svetly moment

tohle je ma trvala realita

to byl ten smysl

měla jsem sem jít a ještě jednou zažít lásku, po niž jsem toužila... myslela jsem, že můj život skončí už před rokem,

ale neměl skončit... ještě jsem měla potkat jeho

a splnilo se mi, co jsem si přála

a byl mi dán celý rok navíc

a dál už není nic

výklady osudu nejsou ničím než produktem lidské představivosti a

hlavně potřeby nalézt ve věcech řád, všemu vnuknout hlubší smysl... člověk není s to představit si nicotu a přijmout nesmyslnost existence, obvykle

zdá se mi nyní nepravděpodobné, když se ohlédnu zpátky... je to jak kdyby existoval scénář

asi to jsou hovadiny

i to je možná vedlejší příznak pokročilého stavu napadení CNS

vedlejší příznak pokročilého stavu napadení CNS

Přemýšlel jsem, kde asi sehnala zbraň, přišel jsem na jedno jméno, které mi pak v podstatě po měsících potvrdila i policie, když se mě zeptala, jestli mi něco neříká. Pistole patřila Janu Procházkovi, který v roce 2012 zmizel ve Švédsku. Vím, že se znali a že se u ní v Praze stavil těsně předtím, než odjel.