Poznámky

O bohu, smrti

4.11.14

Já asi začnu věřit v boha

Myslím si, že žádný není a už vůbec ne ti provaření, co si vyfantazíroval člověk, ale na druhou stranu... proč je to v té přírodě zařízeno tak, že zvířata se navzájem požírají, je to nekončící boj plný bolesti, ba co víc, u jediného člověka se vyvinul mozek tak, aby se nad tím mohl zamýšlet. Nemohu se zbavit podezření, jako kdyby to někdo řídil. Jako by v tom byl záměr.

Jako by si nějaký sadista řekl, že pouhé krvelačné boje zvířat by se časem omrzely a tak by to chtělo něco víc, něco zajímavějšího, bytost s takovou mozkovou kapacitou, aby byla s to uvědomit si svou existenci (ale zároveň nebyla s to zodpovědět si základní otázku, což ji přivádělo do lehce bezvýchodné situace v podobě existenciální krize) ...to je nápad.

Představ si, že hraješ sims a máš možnost zařídit, aby si ty postavičky samy sebe uvědomily. Nebyla by ta hra v tom momentě rázem zajímavější? Byla by to jistě větší zábava než pozorovat jednoduché, nevědomé bytosti bez jakéhokoli náznaku vlastní vůle... a zvlášť pro někoho, kdo se vyžívá v mučení a týrání, je v tom ukryt náramný potenciál.

Jako kdyby to někdo úmyslně zinscenoval tak, aby zvířata v přirozeném koloběhu trpěla a sama neměla žádnou šanci to utrpení zastavit, jelikož do vínku jim byl dán i silný pud sebezáchovy

Na tom kreacionismu něco je.

11.3.2016

Na sebevraždu ovšem nepomýšlím, nepřekvapilo by mne, kdyby to po jejím dokonání bylo ještě horší. Myslím si, že jestli existuje bůh či nějaká vyšší vůle, snaží se mě dohnat k sebevraždě, aby mě poté právem stihlo věčné peklo. Na to jim kašlu, tak jen počítám dny do konce, ale vůbec to neubíhá. Jsem naprosto vyčerpaná, nemůžu vůbec dýchat, asi astma, špatně spím, zhoršila se mi hypotyreóza, předevčírem jsem měla teplotu 34,6, a boreliózu mám pořád pozitivní jak v testech tak i pocitově.

12.6.2016

Pálí mě kůže a mám ukrutnou bolest hlavy a vím, že to je infekce a zánět, měla jsem noční můry už dřív, přešlo to po čase antibiotik... a přesto jsem znepokojena myšlenkou, co když po smrti něco je a nenechá mě být nikdy... můj asi největší strach je ten, že smrtí utrpení nekončí. Utkvěl mi v paměti citát od Becketta... you're on Earth and there's no cure for that

12.6.2016

Podívej na svět, často trpí ti nevinní a slabí... ti slabí jsou pošlapáni těmi, co jdou tvrdě za svými zájmy... to jsou zákony přírody, proč by to po smrti mělo být jinak?

Ostatní

13.1.2008

Mně se vždycky líbily takové možná trochu ztřeštěné nápady, které by mohly nějakým způsobem změnit můj život k lepšímu, často jsem o tom snila. Např. jsem - a to mi bylo docela málo - velice ráda chodila sama ven, sedla si na nějakou lavičku a čekala, že si někdo sedne vedle mě, vezme mě za ruku a odvede mě pryč. :) Já vím, zní to asi taky trochu naivně, ale zase se musí brát v úvahu, že jsem byla ještě docela malá. Pochopitelně se to nikdy nestalo, ale kdykoli se na mě někdo usmál (většinou nějací důchodci), měla jsem pocit, že nejsem na světě sama.

18.1.2008

Jinak dneska jsem už hrozně unavená a psaní mi zase dělá trochu problém, schází mi inspirace a chci-li ti něco opravdu napsat, pak to může být něco mezi strohým oznámením nebo pokusem o něco víc. Ovšem můžu si být jistá, že by to byl pokus předem nevydařený, protože mám už několik dní pocit, že by se mi mnohem víc líbilo nemluvit (a nepsat). Zrovna dnes jsem jela tramvají do Liberce a když jsem slyšela, o čem se ti lidé okolo mě baví, přemýšlela jsem, jaký k tomu mají důvod. Ne že bych na tom viděla něco špatného, jen jsem nejspíš neměla nic jiného na práci než řešit právě tohle (krom toho jsem si ještě představovala naše setkání). Baví se o práci, o škole, o rodině, vypráví si různé historky, co se jim v poslední době staly... Ale proč? Baví tím sebe nebo toho druhého? Asi jak kdo a za jakých okolností, ovšem někteří očividně baví především sebe. Jsou lidé, kteří se úplně vyžívají v tom, když někomu mohou barvitě popsat nějakou jejich příhodu, a nejspíš vůbec neřeší, koho tím vlastně baví, prostě jim to jejich nálada dovoluje, či je k tomu přímo vybízí. Já u sebe občas podobné chování pozoruji taky, ale to musím být buď v obzvláště dobré náladě, nebo pod vlivem alkoholu (mimochodem nepiju, ale nějaké zkušenosti s tím mám). No a tak si říkám, proč prostě nemůže být ticho. Ticho bez toho, aby si někdo připadal trapně, ticho, které není narušeno jen proto, aby řeč nestála. Protože se mi zdá, že někteří mluví jen tak, protože se to má, ale já se domnívám, že když už člověk musí přemýšlet nad tím, co říci (většinou aby pobavil někoho jiného a nevypadal před ním jako nějaký nudný člověk, se kterým se vůbec nedá bavit), radši by neměl říkat vůbec nic. Na jednu stranu je samota dost užitečná, člověk má pak aspoň pokoj od těch neustálých a vynucovaných reakcí, které po něm společnost vyžaduje. Už dlouho se mi nestalo, že bych opravdu měla chuť se s někým bavit, protože tím nikdy nebavím sebe (právě naopak) a tím pádem vlastně ani toho druhého.

20.1.2008

4.1.2014

Přestože svět a život je v mnohém krásný a nechci ještě umřít, kdybych měla na výběr, tak se nikdy nenarodím. A rovněž cítím, že já už bych se dál rozmnožovat neměla s tou náloží a s tím, jak jsem ve svých 22 letech v koncích, závislá na antibiotikách, za sebou neuvěřitelné bolesti. Genetika dělá hodně. Mít dítě za každou cenu je asi nejvyšší forma sobeckosti, kterou si lze představit. 

21.2.2014

zblaznim se vis mam okolo tolik krasnych veci kristalovy lustr a sbirku okarin kazda je skvost strasne se mi libi nevim co s tim a videls tu porcelanovou srnku na polici je dokonala ale jak se divam na vsechny ty poklady strasne me trapi ze jednou budou zniceny jaky to ma smysl kdyz nic neni vecne videl jsi moje rty mam pusinku jako panenka jsem krehka krasna vila mam bohaty vnitrni svet a mam spoustu odstinu jsem v podstate fascinujici stvoreni se mnou muzes zazit neobycejne chvile vnimam pritomny okamzik a mam v sobe tolik tolik toho citim a jsem nazivu a davam najevo sve pocity nejhorsi je mrtvolne chovani bez prociteni cehokoli flegmatici jsou to nejhorsi bez vasne bez nasazeni neni nic horsiho je hrozna skoda ze zrovna ja mam takovou nemoc to je nejaky zlovolny paradox ke mne se to nehodi jsem velmi otevrena mam nekonecnou fantazii a zadne predsudky i jizvy ke mne patri mam docela zvlastni osud a vse obracene ale myslim ze nevidis veci v takovych souvislostech jako ja moje mysl neustale bezi a produkuje nove a nove uvahy na miliardu zpusobu zamotavam se a zase vymotavam v mysli je konstelaci jako na obloze a vse se vsim ohromne souvisi a vse je relativni myslim na vse a nejde to popsat musela bych pouzit vsechna slova co existuji malokdo to vidi vim toho moc prestoze nic nevim neznam konkretni udaje ale v hlave mi bezi nekonecno aspektu jez je treba zvazit jak se na vec divat nic neni jednoznacne a moc je toho mezi radky vzdy a vsude neda se to zastavit nedokazu delat nejakou cinnost aniz bych neuvazovala o spolecnosti a lidech a celem vesmiru mam to tak odmalicka chodim a snazim se pravdive a objektivne popsat zakonitosti vseho ve vesmiru premyslim jinym stylem nejsem svazana prostredim a tim kym jsem za svuj zivot jsem ziskala nadhled a u vseho se automaticky snazim dobrat podstaty nemuzu jinak nez s pristupovat k cemukoli s odstupem vubec nic pro me neni dane zrelativizovat se da vse

19.11.2014

domy a architektura na mě vždy působily, při pochůzkách po jablonci jsem neustále vnímala energii z okolních domů. o něčem tiše vyprávěly a něco mi připomínaly. z každého domu jsem měla nějaký pocit. bezpečný a přátelský nebo nesympatický, zlý, ne-bezpečný, zákeřný. měla jsem i oblíbené stavby, na kterých můj zrak ulpěl déle, protože mě uklidňovaly. ty domy jakoby žijí vlastním životem. nechci mluvit jak nějaký hnízdil nebo absolvent kurzu práce se siderickým kyvadlem po odháčkování, ale dům pro mě nese obrovskou symboliku. má v sobě nějakou energii. já nikdy nebyla na cestování a nespoutaný život, pro mě bylo důležité bezpečí, úkryt, věc, trvalá hodnota.

. já prostě nemůžu mít jen tak nějaký dům, abych měla kde přespat. pro mě to je jakoby posvátný objekt, který musí mít toho správného ducha, který se přenáší na mě. 

10.12.2014

Jak jsme se bavili asi předevčírem... pomohlo mi to si to v sobě srovnat a lépe pojmenovat ten problém. Krátká úvaha...

__

Když se ptám na smysl existence, zajímá mě důvod. V tom je rozdíl.

Co je to smysl? Co si představit pod tím pojmem? Není to žádná objektivní hodnota, jen pocit a něčí perspektiva. Smysl totiž dělá smyslem to, že ho někdo jako smysl vnímá. Sám o sobě neexistuje. Proto mě nezajímá smysl ale důvod. To je logičtější otázka. A důvodem může být to, že nějaká vědomá síla v tom smysl spatřuje. Například. Takže mě spíše zajímá existence boha jako vědomé síly a jeho perspektiva. Zajímá mě, proč to tu je, co vedlo k tomu, že to tu je, zkrátka okolnosti vzniku. Ne smysl, který by mě měl nějak uklidnit či spasit, ten si můžu dát sama. Smysl, který nelze vyvrátit (jednoduše tak, že názor nesdílím), si asi stejně jako ty prostě neumím představit.

Vesmír mi připadá jako nekonečné testování a zkoušení, které je stále v pohybu.

Přikláním se ale k názoru, ze vesmír nevznikl náhodou. Nemůžu to samozřejmě nijak dokázat, jen tak to cítím.

Nevím, jak si mám představit nic a nekonečno.

24.1.15

buď šťastný a žij život podle sebe

ale nikomu neubližuj

nebuď lhostejný k důsledkům

to tě poznamená

jako v tom příběhu Doriana Graye...

nevratně zohyzděná tvář odráží prohřešky a úpadek ducha

není cesty zpět

28.1.2015

V mém životě je máloco normální. Říkám si, že jsem aspoň zažila něco zajímavého, i když negativního... ale i to je život. Připadám si jak ten můj potkan :-) Ten oproti těm mým čtyřem flegmatickým povalečům /ostatním potkanům/, co vše odmalička dostali pod nos, věděl něco o životě. Ten se musel prát o svůj kousek místa na slunci... Takový jsem z něj měla pocit. Měla jsem je samozřejmě ráda všechny, ale on se vymykal, byl to v mnohém výjimečný tvor. Ta inteligence, zápal a rozhodnost v očích. Přes všechny útrapy na život nezanevřel, připadalo mi.

Já taky pořád hladila opuštěné kočky, krmila holuby, snažila se ničemu neškodit, nezabila bych ani mouchu. Kde beru právo rozhodovat o tom, který tvor kdy a jak zahyne - bezdůvodně, jen protože mám tu možnost. Lov pro maso, který nijak neprodlužuje utrpení zvířete, je něco jiného, to je příroda... a její koloběh.

Taky často myslím na oběti koncentráků, válek a nejen v té souvislosti. A říkám si, kolik toho někteří vydrželi a jak byli silní, co všechno člověk zvládne, ten pud sebezáchovy je stejně fascinující. A když mi někdo píše, že je na dně, nikdy nezlehčuji, ať už má jakýkoli důvod... proč bych mu neměla věřit? Jinak já nemám problém bavit se o čemkoli, proč by měl být rozdíl bavit se o ho*ně nebo o teorii relativity? Jedno i druhé má ve vesmíru místo :D

5.2.15

Nic není lepší. Kde mám vzít sílu. K čemu je mi cokoli, když jsem nemocná. Necítím žádnou naději, je to nevyléčitelné. A je to jak jsi říkal... na to dobré v životě můžeš reagovat "no a co", ale na něco hodně zlého a velkou bolest... ne.

Právě optimismus a pozitivní myšlení jsou příčinou trvajícího utrpení ve světě. Jinak by se lidé v konečném důsledku přestali množit. Jestli je nějaký bůh, naději zasel do lidí jako účinný prostředek, jak udržet zlo.

Není žádné hrdinství být optimistou, naopak je v tom jistá dávka slabosti. Silný je ten, kdo čelí realitě oproštěn od falešných iluzí, kdo si nenalhává lži, jen aby ulehčil své duši.

Zapomeneš na svá přesvědčení?

Možná bych to také dokázala... kdybych se mohla milovat, kdybych mohla zase zažít něco takového, kdybych byla volná. Jsem ještě mladá...

8.2.2015

Přestože mám pouze povrchní informace o konkrétních událostech a nejsem tak zběhlá v dějinách, ba v některých oblastech doznávám, že mé znalosti vysloveně pokulhávají, mě odjakživa zajímají především mechanismy. Už jako dítě jsem se nekonečnými úvahami snažila dobrat k jakýmsi obecně platným algoritmům, včetně zohlednění všech možných i nemožných výjimek, jež mohou nastat.

V hlavě jsem si ke všemu snažila vytvořit přesné definice, což byla vždy výzva, která vyžadovala důkladné a zodpovědné prověřování všech možných aspektů. Ve svém dumání jsem se snažila co nejobratněji vystihnout samotnou podstatu, dobrat se az k samému základu všehomíra. Ve školce jsem si tímto způsobem utvářela pohled na svět. Definice musely být objektivní a nepodléhat mým subjektivním vjemům či dosavadním zkušenostem. Musely být oproštěny od mých vlastních soudů. Musela jsem si dokázat umět představit zkušenosti opačné či zcela odlišné. Pečlivým zkoumáním druhých jsem se na základě získaných informací následně pokoušela adaptovat na jejich vlastní optiku. Zdálo se mi to snadné. Ve svých myšlenkových pochodech jsem se však mnohokráte dostávala do poloh, kde slova nestačila. Záhy jsem zjistila, že chtěla-li jsem vystihnout cosi v celé šíři, v celém tom nekonečně barvitém spektru, nebyla jsem toho schopna. Trpěla jsem pomyšlením, že nejsem s to dojít s nikým plného souznění, neb je nemožné z hlubin lidské duše obsáhnout vše. Či aspoň to elementární. A je to snad úděl. Vesmír je nekonečný, vše je vesmír, vše je nekonečné. Smířila jsem se s tím, že veškerý popis bude vždy limitující a mou snahou se tak stalo, aby byl limitující co možná nejméně. Definice měla za úkol podněcovat představivost k dalším, návazným definicím. Měla být co nejméně zkreslujícím tvrzením a co nejširším záběrem.

Ovšem i na zcela výlučné tvrzení lze nahlížet s ideou relativismu. Kontext je zásadní. Například věta "všechno zlé je pro něco dobré" není výrokem, jež by bylo záhodno brát doslovně, ale spíše nastíněním jisté skutečnosti, pocitu. Jisté polohy, již se dotyčný ubírá. Nic víc a nic míň. Důraznější vyjádření je někdy podáno na úkor objektivity, ale to může být jen prvotní dojem, neboť spolu s ním přichází jasné poselství: neber mě doslova. Krásným názorným příkladem je "vím, že nic nevím". Všem je myslím jasné, co tím chtěl básník říci. "Vím, že toho spoustu nevím a to je ten objev". A rovnou mohu přidat svůj výrok a sice není většího projevu slaboduchosti než doslovná interpretace čehokoli. Ta zoufalá absence představivosti je víc než ostudná. Přesah lze spatřovat v čemkoli.

V hlavě si utvářím co nejobecnější teorie, které ve své detailní promyšlenosti nevykazují logické nesrovnalosti a jejich napadnutelnost je na minimu, ale nahlas vyjadřuji své pocity, kde se ona nezaujatost stává bezpředmětnou. Taková tvrzení nejsou logickým tvrzením v bitvě o _, ale, opakuji, pouhým sdělením, jež má nastínit konkrétnější úhel pohledu.

Dělám to tak doteď, je to můj přirozený způsob existence.

Teoretizování je moje silná parketa, proto nemusím být detailně seznámena se situací a přesto jsem s to dát si jednotlivé prvky dohromady a odhadnout další vývoj.

Jsem velkým přítelem a zároveň odpůrcem generalizování, neboť to se musí umět.

Stejně tak nemám ráda i mám ráda vytrhávání z kontextu, neboť to se také musí umět.

16.2.15

denodenně vidím, že co tě nezabije to tě posílí je opravdu blbost

co tě posílilo, to tě evidentně nezabilo; to je tak jediný, co se o tom vztahu dá říct

ona je to taková ta uklidňovačka, stejně jako na každou svini se vaří voda... možná v jiné galaxii jo, u nás teda ne

resp. vařit se může, ale pak do ní bývá vhozen někdo jinej

6.4.15

Představ si situaci. Ženu by znásilnili a ta by následně otěhotněla. Předtím nemenstruovala nebo jí doktoři řekli, že je neplodná a otěhotnět nikdy nebude moct. Přesto by k tomu nečekaně došlo a ona o tom nevěděla... a v době, kdy by na to přišla, by bylo na potrat již pozdě. Jak by jí pomohl babybox? V žádném případě by nechtěla, aby to stvoření existovalo, nejen aby se o něj nemusela starat, ale aby neexistovalo.

Žádné legální východisko z toho není...

22.2.2016

Já si myslím, že objektivně je sobecké mít děti, ne nemít. Je na to jednoduchá logika - pokud dítě nepřivedeš na svět, nevadí mu to a nijak netrpí.

Pokud ho ale přivedeš na svět, automaticky ho vystavuješ riziku, že bude nesnesitelně trpět a litovat, že se narodilo. Tak jak dítě tvůj život obohatí a naplní, to nesvede nic jiného na světě, ale je to práce, která má smysl a vrací se ti každý okamžik. A nikdo nechce být ve stáří sám.

Takže je máš pro sebe, kvůli sobě, chceš aby po tobě něco zůstalo - je to možná záslužná činnost, ale do důsledku je to do jisté míry sobectví.
Já jsem pro aby lidé měli děti, mám ráda děti, ale objektivně, kyž se nebudeme orientovat podle vrozeného pudu sebezáchovy, je nastavení, že další generace už to bude mít lepší a "jednou bude líp", uhozená.
Možná jednoho dne budu mít dítě, prostě proto, že je to takový zázrak a smysl, ale za tím výše si budu stát.

Kdo má trochu přehled o dějepisu, tak je mu to jasné...

Je to jen iluze

My si žijeme

1.4.2016

Nepřipadám si nějak silná... nemusela jsem v životě vystoupit z komfortní zóny a vzdávat se svých jistot, žádné nebyly. Ve mně se to tak mele, sebejistota s nejistotou, I don't give a fuck s přehnanou starostlivostí, vytříbený cynismus s velkolepými romantickými ideály, ta zlatá střední cesta se mi nějak úspěšně vyhýbá. Jsem vyrovnaný, kousek chybí, kousek přebývá - to není z mé hlavy, ale verš písně.

14.4.2016

Často jsem se ptala, co to vlastně znamená, žít ve fantazii? Ale měla jsem se ptát, co znamená žít v realitě.
It must be a great pleasure never has been born. 

2.7.2016

Konverzace

15.5.2016

Editka: I'm ashamed of the things I've been put through

This is my one lucky prize

to je přesné

these pleasures a wayward distraction... můj život v 5 slovech

Já: co to je wayward?

Editka: svéhlavý, vzpurný nebo nekontrolovatelný 

Já: já tomu moc nerozumím :

Editka: já to vykládám volně asi jako stydím se za to čím jsem prošel a za to kým jsem... ale ta nádhera, ty věci co nejdou popsat... ty požitky - vzdorné odvedení pozornosti... toť má jediná radost

takový jako útěk k čemukoli

připomnělo mi to jeden citát, zkusím najít

Because the world is so full of death and horror, I try again and again to console my heart and pick the flowers that grow in the midst of hell. - Herman Hesse

1.9.2015

Já: co myslíš, je život přímka nebo jen úsečka?

Editka: za mě jednoznačně přímka

Já: si myslíš, že nekončí ani nezačíná?

Editka: jo

vnímáme narození jako začátek a smrt jako konec... ale každá úsečka je jen někým ohraničená přímka

já nerozlišuju ani nadpřirozeno a přirozeno... vše je jen o stupni poznání - z pohledu našeho druhu, a ten bude vždy omezený

12.10.2015

Já: tak já fakt jdu... tak pa

Editka: pa

<' 

<')))><

ta první je pod neviditelným pláštěm a vykukuje hlavička

1.1.2016

Editka: mně se docela zamlouvá buddhismus, co jsem tak porůznu narazila

Já: to jo... zbavit se touhy

je cestou k bezstarostnému životu

Editka: ono to není jen o tom

Já: a navíc maj pravdu, že smyslem života by měla být nicota

přerušení toho kolotoče převtělování

Editka: my jsme se ve škole učili zákon zachování energie

Já: no tak ten platí

Editka: takže člověk je nesmrtelný

Já: to není pravda... energie zůstane, ale už to není člověk

Editka: ale i člověk je jen nějaké proměnlivé seskupení energie

Já: no ale pak se rozloží a už to není člověk... stejně jako popel není dřevo

Editka: já si myslím, že po smrti není žádné vědomí, ale to neznamená, že vše zanikne

Já: hm, a co zůstane, a kde?

Editka: nějaká stopa ve vesmíru

Já: no a co to znamená, stopa ve vesmíru?

po nějakém viru taky zůstane stopa?

Editka: podle mě po všem

vlastně to definuje vesmír

veškerý jev na něm

6.1.2016

Editka: už jsem to roztopila

Já: no vidíš, jsi šikovná Edí

tak teď to hlavně nenechat vyhasnout

Editka: lepší shořet než vyhasnout... tím by se ty uhlíky měly řídit

19.4.2018

Editka: dnes volal nějaký pán jménem Reich, tak mi to nedalo a říkám jé, to je ale náhoda, já jsem Reichlová... ale že to jeho je lepší, neb Reich je německy říše, Reichl je paskvil... a on to je fakt a taky kolik za svůj život ušetřím "L" :D a pak tak naslyšenou paní Reichlová...

Já: no vidíš Edí, ten ti teď bude volat furt :)

Editka: a včera vysvitlo na chvilku slunce, tak že nasbírám nějaké D... jsem vykoukla z okna a slunim se a šel kolem soused "co děláš?" ... "pracuju... nevidíte?" :D

jinak nic nového

V angličtině

2.2.15

jobot

So you want to be more understood than loved?

glaucopsyche

I think so

jobot

What must people understand about you? :)

glaucopsyche

My point of view. When nothing is definite for them. And I always like it when the person I share something with can read between the lines.

2.2.15

I don't share my insight too much, it often seems to me like a waste of time. But I'm not really unhappy with that. Though I am not able to connect with other people, I still feel like a part of this world.

I often feel unsafe to share my inner thoughts or facts about me with other people because once you told something you aren't able to take it back, ever.

I hope I can do it and live all alone. But the city life isn't for me. It's a part of my current healing plan. I have a disease. I'm not dying - not much more than any other, if it makes sense.

Like everywhere there are pros and cons. So many people - yes. But it just heightens the feeling of estrangement. And emptiness. Everyone is a stranger.

3.2.15

I somehow like permanent things. Although I am a Gemini, I do not like the changes at all.

For me, nothing is matter of course. I look at everything without certainty or utter conviction. I have some assumptions and beliefs, of course, but I like to see myself as a consciousness without all the preconceptions and feelings. As if I am an alien and know nothing about what I should think and how is it normal to think about things around me.

5.2.15

It's somehow more easy to share the intimate things with strangers. I wouldn't call it bravery though- In real life, I prefer lots of privacy. I wouldn't want to be famous star in any case: for what is money when you lose one of the most valuable thing and that's the privacy. I somehow like to be an invisible girl, yes. Sometimes I want to leave no trace. I also think people who have power while they aren't visible for others are the ones with a very important knowledge. Not that I can see a pleasure in the power or force. I was never interested in such of things.

Not long ago I visited a tearoom and to my surprise, an employee recognized me from the past. I was a bit concerned about it, haha. In the small village where I plan to live, there are naturally more closer relations between neighbours, but I think I will always be some kind of mysterious individual for them, due to my unwillingness to share my personal info. But I'm not necessarily an introvert. I like to share things but only with a small amount selected listeners.

5.2.15

I often feel a great connection with our ancestors. On this Earth, in this Galaxy I feel home...

5.2.15

I like a solitude... But I am young. And I'm not really built for this.

5.2.15

Changes, yes. It's a necessary part of some positive progression. But often, it hurts. However, what can we say about life with certainty? It's a continuous transformation.

21.2.15

I think one can never be truly understood. It's a destiny of a human being.

22.2.15

Most of the time I just exist. I don't need much excitement in my life (I got it anyway). I'm thinking a lot and sometimes I'm afraid it will never end. What if the presence of our mind is infinite like the universe - I don't believe in reincarnation (at least in its usual conception), but my perception could be wrong. Everything we have is always just point of view and there are no such thing as an absolute truth in my opinion. I prefer to see this world as an complex where nothing is really definite while we are all burdened by many beliefs and ingrained way of perceiving what we have created. I feel like people are not able to leave their convictions. And that's the main thing which makes me an alien. I look at everything without certainty or utter conviction. I have some assumptions and beliefs, of course, but I like to see my inner self as a consciousness without all the preconceptions and feelings. As if I have no idea what I should think and how is it normal to think about anything. Nothing is matter of course. Everything is absurd, strange, elusive, but most time - fascinating.

22.2.15

I'm quite of alien I think, but fairly good in pretending to be completely normal. I'm such an inconspicuous alien.