Smuteční projev
Pohřeb se konal 29.7.2016. Byl na něm přednesen následující projev:
Editka se narodila před dvaceti pěti lety zde v Jablonci nad Nisou. Po absolvování základní školy nastoupila na obchodní akademii, studium na ní úspěšně dokončila. Už tehdy se na jejím zdraví projevovaly plíživé důsledky chronické choroby, které se postupem času zhoršovaly. Z Jablonce se po maturitě přestěhovala do Prahy. Z počátku se snažila najít si práci, ovšem zdravotní stav - velké bolesti, těžká únava a další problémy - ji postupně upoutával na lůžko. Lékařským vyšetřením se podařilo najít příčinu jejích problémů, jednalo se o chronickou boreliózu, oslabující imunitu, ke které se přidaly další infekce. Editka si nastudovala co nejvíc o této chorobě a přesvědčila doktory k dlouhodobému nasazení kombinace antibiotik. Léčbě věnovala velké úsilí, zkoušela spoustu přírodních doplňků. Její stav se postupně a mírně zlepšoval, ty nejhorší bolesti pominuly. Mohla se tak začít věnovat i jiným věcem, které milovala. Již od dětství žila hudbou, hrála na flétnu v souboru Jablonecká píšťalka. V Praze se nejdřív učila hrát na klávesy, pak propadla polozapomenutému hudebnímu nástroji - okaríně. Líbilo se jí, jak je každá okarína malým uměleckým dílem, pořídila si jich celou sbírku. Sama se na tento nástroj naučila hrát a hrála celé dny doslova od rána do večera. Také se zajímala o filmy. Šťastnou náhodou se jí podařilo najít práci, která vyhovovala jejímu zdravotnímu stavu, a zároveň souvisela s touto zálibou - z domova dělala telefonicky rezervace do sítě kin Aerofilms a vyhledávala a zadávala na internet obsahy filmů. I přes toto zlepšení však nad ní stále visel Damoklův meč... Ta kombinace antibiotik, kterou brala nepřetržitě tři a půl roku, se nemohla užívat pořád, a když se ji pokoušela vysadit, silné potíže se vracely.
Editka byla hloubavá dívka, éterického, křehkého vzhledu, který podtrhoval jemný, příjemný hlásek. Vyprávěla, jak šla jednou o vánocích do trafiky a prodavačka z ní byla úplně unesena, zavolala ještě svého kolegu a říkala, podívej, přišel nás navštívit andílek... My co jsme ji znali, víme, že jako andílek nejen vypadala, ale také jím byla... a snad se nyní vrátila zpět na nebesa. Ráda rozdávala i z toho mála, co měla. Ačkoli sama na tom finančně nebyla dobře, pomáhala známé, která na tom byla ještě hůř. Měla velký soucit s lidmi a vlastně s každým živým tvorem, nedokázala zabít ani tu příslovečnou mouchu, to ji radši chytla do sklenice a odnesla ven... Byla osobností v pravém významu toho slova, díky své pronikavé inteligenci, přemýšlivosti a zážitkům, bohužel většinou negativním, si osvojila osobité názory a postoje, za kterými si stála. Milovala umění, kromě hudby a filmu ráda fotografovala, měla vytříbený sloh, ráda se obklopovala hezkými, vkusnými věcmi.
Postupně si začala plnit i svůj velký sen, odstěhovat se z Prahy na vesnici. Věřila, že v čistém prostředí by se mohla uzdravit úplně. Podařilo se jí pořídit si starší domek na Vysočině a na jaře minulého roku mělo dojít k přestěhování. V tu chvíli ale bohužel selhalo její tělo, léta užívání antibiotik si vybrala svou daň. Začala zažívat příšerné fyzické i psychické stavy, mnohadenní silné migrény, musela okamžitě vysadit antibiotika. Přesto se loni v létě do nového domova přestěhovala. Pobyt na vesnici, sluníčko, doplňky stravy její stav postupem času jakž takž stabilizovaly. Letošní zimu tam nějak přežila. Na jaře na tom začala být nejlépe za posledních mnoho let. Svůj domeček si zamilovala, pokud finance dovolovaly, pomalu si ho zařizovala. Procházela se na zahradě bosky v trávě, těšila se z kvítí, co jí rostlo na zahradě, měla spoustu plánů do budoucnosti, chtěla si zvelebit bydlení, pořídit si psa - ovčáka, naučit se hrát na klavír... Měla štěstí na sousedy, kteří jí pomáhali, měla je ráda a oni ji. Cítila obrovskou touhu žít. Bohužel, život není spravedlivý, ani milosrdný. Editce nepovolil cítit štěstí déle než několik málo týdnů. Neví se, co se stalo, jestli se borelióza aktivovala z chronické fáze do akutní, nebo jestli se nakazila znovu, nebo jestli to byla nějaká jiná infekce, se kterou si její oslabená imunita nedokázala poradit... Jednoho dne v půlce května se probudila s ohromnou bolestí v končetinách a její stav se rychle zhoršoval. Celé dny cítila veliké bolesti, které nepřestávaly ani na hodinu, ani na minutu. Pálila ji kůže, měla velký tlak v hlavě, viděla rozmazaně, nemohla spát, jíst, některé dny nemohla ani chodit... Bojovala, ale léčit se pořádně nemohla, její tělo nesneslo větší dávky antibiotik ani přírodních doplňků, a menší množství neúčinkovala. Neměla tedy žádnou šanci na zlepšení stavu. Říkala, že ona sama je jen jedná velká bolest, pokrytá kůží... Výrazně hubla, průsvitněla, mluvila pomalu a potichoučku, ledovatěly jí ruce.. Nikdo z nás si nedokáže ani představit, jaké utrpení musela den co den, minutu co minutu, sekundu co sekundu prožívat. Editka se nakonec rozhodla tento nesnesitelný stav, ze kterého nebyla naděje na uniknutí, sama ukončit. A to přesto, že cítila palčivou, závratnou touhu po životě. Nikdo z nás si nedokáže ani představit, jaké strašné rozhodování musela prodělávat, jaký strašný boj se v ní musel odehrávat. Stát teprve na prahu života, moc toužit žít, na druhou stranu nevydržitelně trpět bez jakékoli naděje na zlepšení a mít strach z toho, aby to po smrti nebylo ještě horší... Vroucně doufáme Editko, že tě už nyní nic netrápí. Ty sis takovýhle krutý osud absolutně nezasloužila, měla jsi prožívat jen samé hezké chvíle... Budeme na tebe vzpomínat, neboť to je to jediné, co pro tebe můžeme nyní udělat... Dokud na tebe bude alespoň jeden člověk myslet, budeš stále žít...
Na konci června mi sama poslala skladby, které by chtěla případně na pohřbu zahrát...
https://www.youtube.com/watch?v=Llni1Dn-f4U
https://www.youtube.com/watch?v=mcUE8URrGb4&feature=youtu.be
